Dárce

Společný pokoj

Ahojte! :D Jsem tu zas a se mnou i nový díl :3 Děkuji za vote na předešlém díle :)

Nebudu to zbytečně zdržovat.

Přeji příjemné počtení! :3

S Harrym jsme si povídali o všem možném, dokud nás nevirušil Doktor Hoobs. Mám další důvod, proč ho nesnášet!

Harryho doslova vyhodil z místnosti. Začal mi měřit tlak, odebral mi krev, dal mi další prášky na bolest, a prohmatal mi břicho. Pak konečně odešel.

Za chviličku se ozvalo jemné zaklepání na dveře. Netušil jsem, kdo by to mohl být. Ale v koutku mé mysli jsem doufal, že to je Harry.

,,Dále.''

Ze dveří vykoukla Harryho hlava plná Kudrlinek. Musel jsem se pousmát. Ty vlasy byli naprosto dokonalé!

,,Můžu?'' Otázal se mě opatrně.

Samozřejmě jsem souhlasil. Jen mě překvapilo, že s ním jde i sestřička, Která mu nesla čisté povlečení, prášky a další nezbytné věci.

,,Přeřadili mě k tobe na pokoj.'' Vysvětlil mi, když uviděl můj zmatený pohled.

Jen co mu sestřička ustlala postel, zavedla kanilu do žíly na levém předloktí, udělala běžní prohlídku a odešla. Ozvalo se další, tentokrát ráznější zaťukání.

Tázavě jsem se podíval na Harryho, Který jen pokrčil rameny, na znamení, že taky netuší, kdo se to k nám snaží dostat.

Ukázalo se, že to byla jen další sestřička. Tentokrát šla za mnou.

,,Dorý den, Pane doktore.'' Pozravila mě s úsměvem.  Taky jsem jí popřál hezký den a zeptal se, proč za mnou přišla. Ukázalo se, že mi jde jen vyčistit a převázat rány na hrudníku. Opatrně mi svlékla nemocniční triko a začala mi sundávat obvazy, které pokrývali minimálně tři čtvrtiny mého hrudníku.

První, co mě napadlo při pohledu na rány, na které nebyl zrovna hezký pohled, bylo, že mě to bude bolet. Některé rády byli povrchové, ale ty na žebrech se zdáli být vážnější. Na to, že to bude bolet mě taky upozornila.

Když si na sterilní ubrousek nalila hnusnou zelenou kapalinu, ještě přetím, než mi ho přiložila na ránu, se na mě podívala povzbudivým pohledem, kývnul jsem jí na znamení souhlasu. V tu chviličku, kdy se s ním blížila k mému hrudníku jsem Harryho chytnul za ruku a odmítal jsem mu jí pustit.  Ani si nedovedete představit, jak mě to štípalo, bolelo a svědělo. Harrymu jsem drtil ruku takovým způsobem, že mě několikrát musel upozorňovat, že ho to bolí. Na okamžik jsem stisk povolil, ale při čištění další rány jsem mu jí drtil ještě víc. Tekly mi slzy. Nestihl jsem se za to ani stydět. Konečně to mám za sebou. Přišlo mi, že jsem spocený víc, než po sobotním běhání!

Když ta ďáblova mučitelka odešla, pořád jsem ležel bez trička v posteli a svíral Harryho dlaň. Otočil jsem havou, abych mu mohl vidět do očí. Přišlo mi to strašně důvěrné, když jsme jen tak leželi vedle sebe, drželi se za ruce a dívali se do očí tomu druhého. Ani jemu to asi nevadilo. Nevím jak dloho jsme takhle leželi, ale jeho oči, byly to poslední co jsem vyděl předtím, než jsem usnul.

Otevřel jsem nejprve jedno oko, pak druhé. V místnosti bylo šero. Nechtěl jsem, aby Harry věděl, že jsem už vzhůru. Chtěl jsem se na něj nerušeně dívat. Seděl zády opřený o čelo postele, nohy měl skrčené tak, aby si na ně mohl dát knížku. Vlasy mu padaly do očí, z čehož byl rozzlobený. Každou chvilku si vlasy odhodil a potichu zanadával. Doufal jsem, že je tak zabraný do čtení, že o mě nemá ani páru. Měl!

,,Jak dlouho mě chceš pozorovat?'' Promluvil klidně. Já jsem tak klidný nebyl. Šíleně jsem se lekl!

,,E-eh..'' Nedokázal jsem ze sebe dostat srozumitelné slovo, natož mu odpovědět.

Nic mi na to neodpověděl. Jen se začal smát. Prvně potichu. Pak hlasitěji a po chvilce se smál snad nejvíc jak mohl. To už jsem se smál i já. Nevěděl jsem proč, prostě jsem se smál.

Za chvilku se ozvalo ťukání na dveře. Ani jeden jsme nebyli schopni vydat ze sebe ani hlásku. Do dveří vešla An s Em. Naše veselá chvilka už končila, ale když jsme viděli tan její překvapený výraz začali jsme se smát na novo. Už mě od smíchu bolelo břicho a Harryho asi taky, protože mu jen tekly slzy a dotoho se jen tak pochechtával.

,,Pane Bože! Vždyť vy se tu smějete jako blázni!'' Zhodnotila náš záchvat An.

Zrovna když mi dávala vaničku s jídlem, tak jsem si utíral poslední neposedné slzy. Harrymu jí taky podala a mi jsme začali hodovat.

An si sedla na postel k Harrymu a Em si mi sedla na klín. Harry nechápal, jakto že se tak důvěrně známe. Doufám že mě nepodezřívá, že já a jeho matka...

Ann mu naštěstí vysvětlila, že u mě s Em bydllí, dokud se mu neudělá líp a nebudou moct jet domů. Po příjemně stráveném odpoledni se holky rozloučili a odjeli ke mně domů. Nemusel jsem se bát, že mi vytopí dům, nebo něco takového. An byla typ člověka, který je k vám naprosto upřímný a vy mu prostě věříte.

Když jsme zase osamněli, panovala tam příjemná atmosféra.

,,Lou?'' Promluvil Harry tiše.

,,Hm?'' Posadil jsem se, abych mu lépe viděl do očí.

,,Děkuju..'' Řekl to s takovou tou vážností v hlase.

,,Harry, to co jsem udělal pro tebe a tvou mamku, jsem udělal z čisté sympatie. A neboj se, nebudu za to po tobě něco chtít!'' Uklidnil jsem ho s úsměvem. ,,Jo... Pučíš mi ten časopis?'' Radši jsem změnil téma, aby si nemyslel, že mi něco dluží, nebo tak. S úsměvem mi ho podal a já se zašetl do článku o psychologii.

Večer nám donesla sestřička večeři, prášky, změřila krevní tlak, nějaké údaje si opsala z obrazovky na přístrojích, na kterýé jsme byli připojeni a s pozdravem odešla.

Něco mě v noci probudilo. Byl to Harry, zmítal se v posteli. Přišel jsem k němu a jemně ho pohladil po tváři. Zdálo se mi, že nemůže dýchat. Zvedl jsem ho do sedu a mluvil na něj. Najednou přestal spolupracovat. Ruce mu padli bezvládně na postel a celý se na mě převážel. ,,Harry!'' Vykřikla jsem zoufale. ,,Ty vole! On nedýchá!'' Prolesklo mi hlavou. Okamžitě jsem mu zkonroloval tep. Nic! Neměl by ten blbej přístroj začít vyřvávat na celou nemmocnici, když pacient utrpí zástavu srdce?! Okamžitě jsem vyběhl na chodbu, v čemž mi bránily kanily zavedené do žíly na levém předloktí. Mým tělem projela prudká bolest, když jsem si je z ruky vyrval. 

,,Doktora! Potřebuju doktora! Pokoj 1769 zástava srdce!'' Doufal jsem, že mě někdo slyšel. Pro jistoto jsem ještě zmáčkl zvonek nad mojí i Harryho postelí. Když doktoři konečně přiběhli, zrovna jsem mu dělal masáž srdce. ,,Lousi! Co se stalo?'' ,,Zástava srdce!'' Vychrlil jsem na doktora a ustoupil stranou, ten mu nandal na hlavu přístroj, který mu pomůže s dýchaním. Přes oči zalité slzami, jsem jen rozmazaně viděl, jak sebou Harryho tělo hází při elektro šocích. 

Zase ten zvuk. Ten odporný zvouk. To dlohé Píp. Protínalo ten tichý ruch v místnosti. Nechal jsem se sestřičkou odvést, ač nedobrovolně do vedlější místnosti, aby mi obvázala ruku, po které mi malými cestičkami tekla krev přes zápěstí a z prstů kapala na zem, kde po sobě zanechávala tmavě červené skvrnky.

Pak jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Uvědomil jsem si, že jsem zase stratil osobu, na které mi záleželo.

 V tu chvíli jsem si připadal jako troska...

 Doufám, že mě za tenhle díl nebudete proklínat! :D

Tohle je na nějaký čas poslední depresivní díl! Pak tam budou ještě nějaké zvraty, ale teď se můžete těšit na ty hezké! :3

Budu ráda za každý vote nebo komentář. A samozřejmě za každé přečtení! :3 ^^

Kate.Pros <69