n u m b

t w e n t y - t h r e e

Nevěděl jsem, jak ten dopis pobrat. Četl jsem ho ještě minimálně třikrát a potom už jenom koukal na jednotlivý písmenka, který mi vůbec nedávaly smysl. Měl jsem hromadu, možná dokonce dvě, otázek, ale neměl jsem se na ně jak zeptat. Hlavně mi na ně neměl kdo odpovědět. Hádám, že to byl Joaquinův záměr, vypnout si telefon a vytratit se někam, kde ho nikdo nenajde.

Ve škole nebyl. Přesně, jak napsal, ale já stejně každou minutu ještě trochu doufal, že ho někde zahlídnu. Nebo že vrazí do dveří o pět minut pozdě. Ale nestalo se, nic z toho. Po škole jsem mu zkoušel volat, ale pokaždý spadnul do hlasový zprávy. Pomalu jsem poraženě vydechnul a sesunul se po lednici na zem.

Netušil jsem ani to, jestli pořád žil, a ta nevědomost mě ze všeho bolela úplně nejvíc.

Kde je můj Španěl?

A jelikož jsem začínal bejt zoufalej a zoufalý lidi dělají zoufalý rozhodnutí, šel jsem v sobotu za Patrickem. Otevřela mi jeho máma, která se ke mně vždycky chovala jako ke vlastnímu. Objal jsem jí a ona mi zase prozradila, že můj bývalý nejlepší kamarád je ve svým pokoji.

"Potřebuju abys mi řekl všechno, co víš o Joaquinovi," spustil jsem na něho hned, co se za mnou zabouchly dveře. Pat ležel na posteli se sluchátkama v uších a jeho výraz, když mě uviděl, byl k nezaplacení. "Kromě toho, žes ho zmlátil."

Bylo to jako vidět, že mu v hlavě všechno secvaklo. Už věděl, že jsem nebyl naštvanej jenom kvůli incidentu s mojí sestrou. A taky to, že je to zrovna Španěl, pro koho bije moje srdíčko.

"Taky tě rád vidim," uchechtnul se a sedl si na okraj jeho postele. Já zůstal hezky u dveří. Ne že bych se Patricka bál, spíš se mi hnusil už od pohledu a já se nechtěl pozvracet.

Tázavě jsem se na něho podíval, protože jsem pořád nedostával odpovědi na mojí otázku a byl jsem si jistej, že Patrick něco vědět musel. Něco, co já ne.

"Proč bych to měl dělat, hm? Proč chceš tolik vědět, čim je ten kluk zkaženej?"

"Protože mi na něm záleží. Něco, cos asi nikdy nezažil," řekl jsem potichu, klidně a vážně. Kontroloval jsem tón svýho hlasu a rychlost mýho dejchání, abych zněl co nejvíc přesvědčivě.

"Taky mi záleželo, Owene. A pořád záleží, na tobě. Jsi můj brácha," jemně se mi podíval do očí. Jak moc jsem tomu chtěl věřit, nedokázal jsem. Tohle prostě nebyl Patrick, kterýho jsem znal a ať už se snažil o cokoliv, nefungovalo to.

"Bráchové nepíchaj svoje ségry," zvládl jsem ovládnout ten chtíč začít na něj křičet, nebo mu rovnou vrazit. Kdybych to udělal, už by jsme se od sebe ani nijak nelišili. Jak rychle jsem jejich dům navštívil, tak rychle jsem byl zase pryč, pořád stejně zoufalej a o trochu víc v prdeli.