n u m b

s i x

Panenky se mi otevřely tak moc, že to muselo vypadat, jako bych si něco dal. Byla to docela normální otázka, zvlášť pro sedmnácti letýho kluka. Před očima jsem viděl jeho tmavý, na pohled jemný vlasy. Jeho plný popraskaný rty. Jeho intenzivně hnědý oči, který lehce přecházejí v černou. Jeho pihu, která bydlela ne tak moc vysoko nad jeho horním rtem. Jeho ruce plný žil, kterejch jsem se tak toužil dotknout.

"Notak, vidim, jak celej záříš. Tak povídej, znám jí?" Probrala mne do reality moje máma, která byla vlastně pořád na obrazovce notebooku a přeslazeně se usmívala. Nasucho jsem polknul a doufal, že tím spolknu i všechny moje pocity okolo Španěla.

"Uhm, nikdo v dohledu, mami," zasmál jsem se nervózně, ne zrovna přesvědčivě.

"Owene. Chceš mi snad říct, že nepoznám ten výraz, kterým se na mě koukal tvůj táta, když nám bylo dvacet? Ten, kterej měla celej duben na tváři Mia, když domů přivedla Ricka? Ten zamilovanej výraz, kterým teď úplně svítíš?"

Byl jsem v prdeli. Moje lhaní bylo docela dobrý, ale máminy detektivní schopnosti lepší. Vsadil bych se, že kdybych v tu chvíli držel něco v ruce, rozklepaností bych to upustil.

"Fajn," povolil jsem nakonec. "Někdo tu možná je."

Je to kluk. Je to Joaquin.

Máma si zatleskala. Měla takovej ten obličej, jakože 'já to věděla' a přitom se vyptávala na další a další otázky. "Je to blondýna? Chodí s tebou do školy? Je milá? Kouří?"

Měl jsem chuť zakřičet. Měl jsem chuť jí naprosto všechno říct, ale věděl jsem, že toho bych až moc litoval.

"Mami, bylo hezký tě zas vidět a slyšet a chybíš nám všem, ale budu už muset končit. Pa," rozloučil jsem se a než stihla něco namítnout, rychle jsem noťas zaklapnul. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a snažil se uklidnit.

Ten zamilovanej výraz, kterým teď úplně svítíš.

Přehrával jsem si její slova v hlavě pořád dokola, jako zaseknutej stroj. Nemohl jsem to tajit dlouho. Tušil jsem, že bych to prostě nevydržel, ale zároveň jsem neměl ponětí, jak to rodičům sdělit.

Asi bych začal mámou. Potom bych jí nechal, aby to řekla tátovi ona. A Mie bych to přišel říct po tom, co se uklidní z rozchodu.

Bylo hezký o tom takhle přemejšlet. Teda docela. Docházelo mi, že Joaquin mě nikdy chtít nebude, proto bych se ušetřil všech těch věcí, jako je představování rodině, společný večeře a trapný historky z dětství.

Což mě nějakým způsobem hrozně mrzelo.