Between Us | m.yg ✓

Kapitola dvaatřicátá

Nevím, co to do mě najednou vjelo. Nevím, jestli to, co teď udělám, bude správné. Vím jen, že to strašně moc chci.

Došla jsem k němu, lekl se. Byla tma, takže vidět mě nemohl, ale byla jsem si téměř jistá, že mě poznal. Opřela jsem si dlaně o jeho hrudník, silou do něj zatlačila a natiskla ho na nedalekou stěnu. Pousmála jsem se a natáhla jsem se k jeho rtům, které mi ihned zapadly do těch mých.

„Mijoo." zachraptěl zmučeně.

Zajela jsem mu rukou pod košili, ohřála o jeho rozpálenou hruď a boky své chladné ruce. Husina mu polila kůži.

Zachvěla jsem se. On zaklonil hlavu. Hned na to se předklonil ke mně a navzdory všemu mě znovu a znovu líbal.

Chytil mě svými dlaněmi, chytil mou hlavu a potom lehce přejel svými prsty po mém krku, sjel po hranách boků až pod zadek a já mu vyskočila do náruče.

S polibky a rty neustále na mých mě nesl kamsi daleko od předsíně, daleko od koupelny, kde bylo stále rozsvíceno, daleko od obýváku i kuchyně, kamsi po schodech nahoru.

Zabočil s mým chvějícím se tělem do své ložnice.

Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale nemohla jsem. Byla jsem jako němá. Zamrzla jsem na místě, neschopna žádných dalších slov ani gest. Byla jsem v pasti jeho krásy, která mě čím dál víc pohlcovala a které jsem se čím dál víc poddávala. Znovu jsem ho políbila.

„P-proč jsi tady?" zašeptala jsem mu mezi polibky. Proč jsi tady, Yoongi? Proč mi to děláš?

„Přijel jsem," odpověděl tajemně a odhodil sako na zem. „Přijel jsem, protože jsem tě musel vidět."

„Tak.. mě vidíš," zašeptala jsem s nervózním úsměvem a potom si rozklepané ruce sepnula za jeho zády. „Vždyť bys měl být doma, Gi. Měl bys trénovat, měl bys být v klidu a připravovat se na tour po Koreji. Neměl bys tady být."

„Mlč," řekl mi a jeho chladné oči mi způsobily husinu. „Nechápeš, že mě žádná tour teďka nezajímá? Nechápeš, že jsi pro mě nejdůležitější na světě?"

„Nevypadalo to tak, když jsi mi zavěsil," zamumlala jsem vyčítavě a spadla pohledem k zemi.

„Já.. já jsem nechtěl, Mijoo," vydechl smutně a dodal - „Museli jsme trénovat a nedovolili mi na chvíli se vzdálit, abych si s tebou promluvil."

„Mhm," odvětila jsem kousavě a znovu se střetla s jeho očima.

„Chceš, abych odešel? Protože já klidně půjdu.." zachraptěl a udělal váhavý krok vzad. Jeho ruce pomalu sklouzávaly z mých zad.

Pustil mě a já zlehka dopadal nohama na zem.

Nevěděla jsem, co na to povědět. Chtěla jsem, aby odešel? Nebo jsem chtěla, aby zůstal? Sama jsem nevěděla, co chci a co ne. Přijde si, po tom, co mě hnusně odmítl a já mu mám padat k nohám? Mám mu znovu dovolit ublížit mi?

„Tak já.. jdu," hlesl a jeho klapot bot započal.

„Ne!" vykřikla jsem, jakmile jsem ten zvuk uslyšela. Nedokážu to. Nedokážu ho nechat jít.

Došel zpět mně, položil mě zády na postel a hrubě mě chytil za ruce, které poté ihned upevnil nad mou hlavou svými dlouhými prsty.

Vyhoupl se koleny na postel, jež se pod jeho pohybem a váhou prohnula. Sklonil se nade mnou a přiblížil svůj obličej k mému tak, že mě jeho pramínky vlasů zašimraly na tváři.