Between Us | m.yg ✓

Kapitola sedmá

„A co takhle dát si oběd někde venku?" ozvalo se od Hobiho, ležícího na pohovce, ze které před chvílí vyhodil Taeho a tomu se v zápasu na život a na smrt o pohodlí pohovky udělalo nevolno, takže svou osobu teď nejspíš drží v koupelně. Jin vyšel s klíčem vstříc Namjoonovi, vracejícímu se z nějaké schůzky - víc jsme se od Jina nedozvěděli - a Jimin šel přiznat, že tu růžovou košili doopravdy Chenovi ukradl a schoval ve svém pokoji. Očividně, nebyla jsem jediná, co si včerejšek pamatuje jen v oparu.

„Jo, to by bylo fajn," usmál se na něj Jungkook. Stál kousek ode mně a právě jsme si povídali o tom, co se včera vlastně stalo. On si prý moc nepamatuje, jen to, jak nás Chen představoval a potom panáky, bar a velké okno. Jak jsme se ale dozvěděli, Chen přišel opilý těsně po jedné a bušil na dveře, poněvadž si zapomněl kdesi klíče - ukázalo se, že je měl Jungkook a nechal je na baru a Namjoon se pro ně dnes stavil, když se vracel z té schůzky - a když mu konečně otevřeli, pozvracel skoro celou chodbu.

„Jdeš taky?" zeptal se Hobi a já pokrčila rameny. Měla bych teď chodit ven? Mlčeli jsme a já to tak prozatím nechala. Nechtěla jsem slibovat něco, co jsem nemohla splnit. Nejdřív se - jestli se tady ten sičák objeví - zeptám Chena, zda je to dobrý nápad a potom s tím něco udělám. S Jungkookem jsme se pustili do toho nádobí a navázali na téma, které jsme probírali, a mně to tak vyhovovalo.

„Takže.. ty jsi nikdy nebyla v Hongkongu?" zeptal se Jungkook, když pokládal další talíř do mého dřezu. Napjal při tom pohybu paže a na rukou se mu objevily žíly. Přísahám, kdybych byla kostka ledu, roztála bych.

„Ne," potřásla jsem hlavou. „nikdy. Ale láká mě to. Nejen Hongkong, ale celkově cizí města."

Usmál se, jako by to chápal a znovu se pustil do mytí. Což mě přivedlo na myšlenku, proč to nedáme do myčky - když jsme totiž skončili se snídaní, nikomu se to nechtělo dělat. A, protože to tak asi dělali často, vsadili se kluci - nebo to bylo jenom předvádění se, jak to řekl Chen s úsměvem - že se mnou na jeho zádech udělá Jungkook pět kliků a Chen za trest bude muset s Jinem sklidit to nádobí. Jungkook se ušklíbl a řekl, že udělá sedm a kluci na to, že jestli ne, nesmí použít myčku.

„Nad čím přemýšlíš?" drcl do mě Jungkook a já se jen zamyšleně usmála.

„Na to vaše sázení," řekla jsem poté popravdě. „a na to, jak jsi se mnou po čtvrtém kliku spadl."

Jungkook se zasmál. Milovala jsem klučičí smích obecně, ale ty jejich.. bylo to jako kdyby se začalo radovat celé mé tělo. Sálala z nich pohoda, klid a pozitivum. Kromě jednoho - Yoongiho. Vypadal, jako kdyby se něco stalo. Jako kdyby ho něco trápilo. A i když to nebyla moje věc, chtěla jsem zjistit, co to je, co ho trápí. Chtěla jsem mu pomoct. Z jeho očí šlo jasně vidět, že ho to úplně ničí. A to mě, ač jsem ho skoro neznala, ničilo taky.

„Kde je Yoongi?" vykoukla zeshora růžová hlava a Jimin slezl dolů k nám. Nakoukl do obýváku, kuchyně i do chodby, ale po Yoongim ani stopy. Já si až teď uvědomila, že tady s námi není. Rozhlédla jsem se, i přes to, že jsem věděla, že tady není a hodila po Jungkookovi tázavý pohled. Ten mi ho oplatil a k Jiminovi se ani neobtěžoval vzhlédnout.

„Asi šel s Chenem obhlídnout jeho pokoj," usoudil nakonec Jimin a vydal se zpět nahoru. Tvář měl staženou do vítězného šklebu.

Ještě než růžovolásek vyběhl schody nahoru, z dolní koupelny se vypotácel Taehyung. Blonďatá hlava byla stejně bledá jako jeho tvář, čelo měl spocené a v očích slzy. Tohle nevypadalo dobře. Přeběhla jsem od kuchyně přes obývák až k němu a zvedla mu povislou hlavu.

„Taehyungu?" zeptala jsem se jemně a on nemě zíral. „Je ti hodně špatně? Motá se ti hlava?"

Blonďák odpověděl tichým přikývnutím a já v duchu zasténala. Tohle rozhodně nejen nevypadalo, ale nejspíš ani nebylo dobré. Posadila jsem ho na podlahu v koupelně, namočila mu ručník studenou vodou a dala mu ho na hlavu.

„Kdy sis naposledy bral prášek?" znenadání se za mnou objevil Hobi s Jungkookem. Nevěděla jsem, od kterého to přišlo, ale byla to celkem vhodná otázka.

„Asi.. asi tak.. ráno?"

„To to ještě nezapůsobilo?" zeptal se za mnou jeden z nich a já pokrčila rameny. Pravda byla, že jsem si Taehyunga moc nevšímala. Ráno vypadal zcela normálně, než křikl na Jina, že ho bolí hlava. Potom mě něco napadlo - bylo možné, že by si vzal špatný prášek? Pokud byl ještě v kocovině, mohl se přehmátnout.

„Jak vypadal ten prášek, co sis vzal?" otázala jsem se a jemně mu přidržovala ručník u hlavy.

„Zeleně," odpověděl skoro nepřítomně Taehyung. Na to se ke mně naklonil a zašeptal lehce hrubým hlasem. „Podezřívám ho, že byl žužu." zamumlal se a já obrátila oči v sloup.

„Jungkooku, přinesl bys mi Brufen a vodu? A ty, Hobi, byl bys od té lásky a pomohl mi dostat ho do jeho pokoje?"

Nečekala jsem na Hobiho odpověď, přestože jsem se ptala a vzala Taehyunga kolem pasu. Jungkook se vydal na cestu za Brufenem a vodou a my dva s Hobim jsme započali misi ‚Dostaň Taehyunga do jeho pokoje.' Ten se malátně zvedl - s naší pomocí - a jako tři normální kamarádi, co se drží kolem pasu jsme vyšli z koupelny. Minuli jsme obývák i kuchyni - s Jungkookem zběsile hledajícím prášek -, schody s přehledem po deseti úbitných minutách vyšli a teď zbývalo dostat ho do pokoje. Bývalo by to bylo lehké, kdyby -

„Budu zvracet," řekl nakřáple Taehyung a já se zastavila. S nadějí jsem se podívala na Hobiho. Ten, rukou držící tu mou, pomalu sundával Taehyunga z jeho strany. Když na mě přistál celou jeho vahou, maličko jsem zakolísala, ale nic strašného.

„Ještě ne, Tae," řekla jsem Taehyungovi. „ještě ne. Hobi už je na cestě pro kýbl."

Zaklela jsem, když už mi začaly kolena vypovídat službu. Kde se sakra toulá ten Jungkook? To tam vybírá ten nejhezčí z prášků a když ho konečně vybral, rozhodl se s ním oběhnout padesátkrát dům?

„Promiň," zašeptal Taehyung. O sekundu později byly před námi zvratky, já, též ohozená jsem se snažila Taeho držet, aby nespadl a zároveň jsem ho uklidňovala, protože se mu z očí hrnuly slzy.

„Co se tady proboha děje?" vyšel se svého pokoje Yoongi. Vypadal rozespale a naštvaně. Ale to mi bylo jedno - právě se na mě pozvracel jeho kamarád a to bylo horší, než nechtěné probuzení. Když to uviděl, chytil se za pusu, ale potom ihned obešel Taeho louži a nazdvedl ho. Naše ruce se v tom okamžiku propletly a - i přes to, že bych se teď měla soustředit na zvracícího Taeho - cítila jsem, jak mě jeho prsty chytily za loket, jak hřály a jak to bylo příjemné.

„Nesu ten-" začal kdosi a potom s povzdechem dodal. „Tak já dojdu pro mop."