Between Us | m.yg ✓

Kapitola třetí

„Yoongi?"

Oddechla jsem si - znělo to jako holka. Hned jsem se ale začala hrozně bát. Co když je to jeho holka? Zničila jsem mu včerejší noc, dnešní krásné ráno a nejspíš se mi podaří překazit i vztah? - dokonalost. Přešlápla jsem a rukama se obejmula, jak nejvíc to šlo. Přemýšlela jsem, co mi asi tak udělá, až to zjistí. Protože, co jsem si pamatovala, není to můj kamarád, takže jsem neměla tušení o tom, kdo on je a jak se chová. Pravda, rozchod kvůli mě by asi nepřekousl nikdo. Možná tak brácha Chen - ten střídá holky jak ponožky.

„Yoongi hyung?"

Tohle ale jako holka rozhodně neznělo. Spíš, řekla bych, to znělo jako nefalšovaný kluk. Nevěděla jsem, zda se radovat, že mu nezkazím láskyplný vztah s nějakou jeho přítelkyní, anebo se utápět v agónii naprostého šílenství - což se mi právě dařilo - protože jsem byla nahá a v místnosti se mnou byl kluk. A holka. Na chvilku jsem si představila toho kluka jako přítele majitele toho pokoje, ve kterém jsem spala, ale ihned jsem to zavrhla. Ten kus krásy rozhodně nebyl gay. Nemohl. A jestli byl, kluci, závidím vám - a spousta dalších holek určitě taky.

„Eh," vyšlo mi z úst. „Já.. omlouvám se, ale.. žádný Yoongi tady není. Jen.. já."

Skvělý holka! Perfektně si to úplně zkazila. Blahopřeju. Teď to stoprocentně nebude vypadat jako že si s ním spala. Ne ne, ty se tady jen sprchuješ. Vše je v naprostým pořádku.

„Huh," ozvalo se pouze a následně se ozval malý chichot.

Ošila jsem se, jak zimou tak nervozitou a kdybych se poddala svojí naivitě a paranoidnosti, slyšela bych kroky přibližující se ke sprše a hlásky, šeptající si ponižující věty a představování scén, kterých bylo díky mé zásobě trapných chvilek dostatek na zrealizování celkem dobře uvěřitelné budoucnosti. Naštěstí pro mě - a řekla bych i pro ně - kdosi zvolal mě dobře známé slova přisprostlých nadávek z mého dětství. Doufala jsem, že teď odejdou a nechají mě být, abych se mohla v klidu vysprchovat.

„Vy pabové!" ozvalo se podruhé, tentokrát s dodatkem - „jsem tady."

Kroky se vzdalovaly a když se dveře nadobro zavřely, plna úlevy se sesunula na studenou podlahu sprchy a chvíli tak zůstala, aby se rozdýchala.

*

Jakmile jsem ze sebe smyla špínu z toho pajzlu, jehož jméno jsem taky nevěděla - ale to jsem nemusela ani předtím - a jakýsi všudypřítomný pach zvratek a kouře, pomalu jsem vylezla z mé dosti špatné schovky a oblékla se do oblečení, jež jsem si našla u postele. Musela jsem uznat, včera jsem měla dobrý smysl pro módu - roztrhané modré džíny s vysokým pasem, pod ně ty černé šlapkovské děravé silonky a růžový krop-top.

Blond vlasy, které jsem se vší pravděpodobností měla včera úžasné, teď až tak moc hezké nebyly a tak jsem si je svázala do vysoko posazeného drdolu a usmála se na mé hezčí - i když ne o moc, ale i snaha se cení - ‚já' a protřela jsem si oči. Tohle bude sranda, pomyslela jsem si ironicky a sebrala peřinu ze země, abych jí srovnala a donesla zpět tam, kde jsem jí vzala.

„Ať tam není," šeptla jsem nejtiššeji, jak jsem dokázala a zároveň se styděla za svůj stud.

„Prosím."

Abych nakopla svou dost mizernou odvahu upravila jsem se a naposledy věnovala pohled tomu nádhernému zrcadlu, jež už nikdy neuvidím a svižně vyšla vstříc pokoji. Dveře pod mým prudkým pohybem za kliku odkryly celý ten ohromný prostor, jehož jsem si ani nevšimla, jak rozespalá jsem byla. Místnost mohla být i šest metrů dlouhá. I když, já a moje odhady býváme dosti ošemetné.

Něco se ale změnilo.

Do očí mi bil překvapivý pořádek. Nikde žádné listy, tužky, sluchátka ani oblečení. Někdo tu musel uklidit. A velice pečlivě. Měla jsem nutkání nakouknout do štosu listů, popsaných z obou stran, ale na druhou stranu jsem to nechtěla udělat. Už jen u důvodu, že jsem tady nadělala problémů dost.

Jenže ty texty spadly, jakmile jsem kolem nich prošla a protože jsem je shodila, musela jsem je zvednout, samozřejmě.

Takže jsem si pro sebe potichu četla:

Byl jsem šťastný, když jsem se na tebe díval

...

Pamatuju si, tehdy bylo to někdy na základce

...

Kdy jsem začal být trošku vyšší než ty

...

Odvrátil jsem se od tebe

...

„Tohle je konec našeho vztahu."

...

Nikdy nepouštěj moji ruku
A já nikdy nepustím tu tvou.

...

„Opravdu nemůžu pokračovat."

...

„To zvládne.."

...

Takže se nikdy nepouštěj mojí ruky,
protože já už se nikdy nepustím té tvojí.

Zbytek nešel přečíst - jako by ho někdo polil a usušil, ale už to nechtěl dopisovat. Jenže já věděla, věděla jsem, že to nebylo nějaké hloupé pití nebo voda. Ne, to, co papír zničilo, byly jistojistě slzy.

Rychle jsem vstala. Teď se seberu a s velkým díkem a pocitem, že se propadnu do země studem z toho všeho, se vypakuju z tohohle domu a najdu Chena. Jo, skvělý nápad, pochválila jsem sama sebe a otočila se o sto osmdesát stupňů a chtěla odejít. V ruce ale pořád zůstával ten kus nedaleké minulosti, který mě děsil, zostudil, ale zároveň.. ne. Nebudu lhát - to, jak byl blízko a jak voněl. Byl to nejspíš jen parfém, který používalo mnoho mužů, ale na něm to prostě vonělo tak zatraceně dobře. Nemohla jsem pomoc. A to jak byl blízko.. nikdo se mnou dříve takhle nezamával. Možná proto, že nikdy takhle nikdo z mých bývalých krásný nebyl.

Vážně? VÁŽNĚ?! To snad není možný. Ty se tady rozplýváš nad - nenechala jsem své agresivní myšlení zajít dál. Ano, věděla jsem to - tohle všechno je jen jeden z dalších kluků, který se kdy třel o mé tělo. Bude to jen.. znovu zamilování. Jedno z tisíce, co už jsem si prožila a dalších tisíc, co ještě prožiju. Nic nového. Nic trvalého. Tady jsem to usekla a vyšla k ustlané posteli. Polštáře, které ráno ležely pod mým tělem teď byly pořádně srovnané v řadě - každý byl jinak barevný a měl jiný obličej. Všechny byly do tvaru kruhu. Bylo to roztomilé. Než jsem ale pustila peřinu na postel, zaregistrovala jsem objekt.

Lístek.

Až budeš připravená, jdi prosím po chodbě doleva do kuchyně.

- Jin

A pod tím:

Vrať peřinu.

- Yoongi

A namáčknuté na okraji, skoro k nepřečtení:

Na nic nesahej.

Vzpomněla jsem na ty texty a rozbušilo se mi srdce tisíckrát víc.