Between Us | m.yg ✓

Kapitola čtrnáctá

„Jsme doma," řekl mi Yoongi poté, co taxík zastavil.

Vzal mě za ruku, otevřel dveře a chytil mě i za tu druhou. Vystoupil. Zlehka jsem se vyhoupla do stoje a aniž bych si to nějak víc uvědomovala, propletla jsem si sním prsty. Jednou rukou se mě pustil a dveře zabouchl. Mávl na řidiče toho žlutého auta a on vyjel do tmou pohlcených ulic za dalším zákazníkem. Lehce jsem se opřela hlavou o Yoongiho hrudník a párkrát se nadechla a vydechla. Potom jsem se napřímila a koukala mu do těch starostlivých oči. Stáli jsme na chodníku, drželi se za ruce a pozorovali jsme se. A to stačilo, aby se mi nepříjemné myšlenky oddálily a já tak mohla mít celou hlavu jen pro něj. Po chvilce jsem to nevydržela a prostě ho obejmula. Chtěla jsem znovu cítit to bušící srdce, zvedající se hruď a klidný dech.

„Díky," vydechla jsem poděkování.

„Nemáš za co," usmál se a já se od něj konečně odtrhla. Naše ruce se ale znovu spojily, jako kdyby potřebovaly pocítit teplo toho druhého. Avšak po tom, co mi vyvstalo na mysl, jsem ty své rychle vytáhla a objala se s nimi. Bar, blonďák a ty ruce.. Na to jsem zavrtěla hlavou a povzdechla si.

„Promiň," omlouvala jsem se hned za tak zbrklé chování. „Já.. promiň."

Pokrčil rameny, „jo já.. chápu tě. Snažím se. Nejsem zrovna.. povzbudivý typ člověka. Tohle mi.. nejde. Ale.. nic si z toho nedělej?"

Zasmála jsem se, ztichla a potom se zase rozesmála.

„Co?" pousmál se s roztomilými rozpaky a strčil si ruce do kapes. Ruce, které jsem mohla držet.

„Já jen.. asi.. nic," zavrtěla jsem hlavou a kývla směrem ke dveřím. „Nepůjdeme už?"

Prostě přikývl a dal se do chůze. Následovala jsem ho, jako kdyby byl má poslední naděje. A taky, že byl. V ten okamžik jsem si uvědomila, jak moc pro mě dnes udělal a jak moc bych mu měla být vděčná. Sevřel se mi žaludek a já se ještě pevněji obejmula. Co jsem dělala v tom baru nejspíš byla moje chyba. Kdybych se kolem něj netočila jak káča, nesváděla ho svými pohyby na parketu a nedávala se tak zadarmo, možná, že by to neudělal. Třeba jsem si za to doopravdy mohla sama. Teď, když jsem o tom přemýšlela, cítila jsem se jak lehká děva - slušně řečeno.

Došli jsme až ke dveřím a on ze zadní kapsy svých džín vytáhl klíče. Chvíli s nimi házel se a tam, než našel ten správný a odemkl nám. V tuhle dobu by se hodila ta věta ‚Domov, sladký domov.' i když to můj domov doopravdy nebyl. Rázem jsem pocítila vinu. Kdybych nebyla tak blbá, kdybych tady vůbec nebyla, mohl si Yoongi užívat a nemusel kvůli mě opouštět všechnu tu srandu, hudbu, pití, holky.

„Asi jsem ti zkazila večer, co?" nadhodila jsem svou poslední myšlenku a vstoupila do předsíně. Rozvázala jsem si své Lasocki a pečlivě je srovnala ke stěně mezi ostatní. Uslyšela jsem odfrknutí.

„Zlepšila si ho," odpověděl vážně Yoongi. „Věř mi. Nikdy jsem ještě nevedl domů skoro znásilněnou holku. To je zážitek extravagantních rozměrů."

Jen co jsem uviděla jeho obličej, došlo mi, že si dělal srandu. Byl kousek ode mně, takže si vysloužil bouchnutí do hrudi. Chytil se za místo, kam jsem ho rukou uhodila a hraně zaskučel. Zahihňala jsem se a on se po chvíli přidal. Obešla jsem ho a skoro až odskotačila do kuchyně. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta radost najednou bere.

„Před chvílí jsi byla skoro na umření a teď jsi jako sluníčko," poukázal na mou nynější radost a já pokrčila rameny.

„Asi mě baví tě bít," dělala jsem, že nad tím uvažuji a poté se zasmála a napadla ledničku, jež se nemohla nijak bránit mým rozporuplným chutím.