Between Us | m.yg ✓

Kapitola dvaadvacatá

Zaklapnutí dveří, kroky, jemnost postele, hrubý hlas.

Zlehka jsem otevřela oči a s překvapením jsem zjistila, že jsem se neznámo jak dostala z přízemí obýváku do prvního patra do svého pokoje, kde jsem teď ležela. Skrz nezatažené okno na mě svítil měsíc, město pod ním bylo zahalené do černa, místy stále svítily obchody či světla aut, proplouvající nočním městem.

Posadila jsem se na posteli a prohrábla si vlasy. Jak dlouho jsem spala? A kolik je hodin?

Vzala jsem do ruky svůj mobil a jedním stisknutím palce jsem ho zapnula. Záře displeje mě na chvíli oslepila, ale po několikátém mrknutí už to bylo v pořádku. Bylo přesně půl druhé ráno, což by odpovídalo té tmě a ještě zalezlému slunci.

Pousmála jsem se a mobil zase vypnula. Nevěděla jsem, zda ještě usnu, ale v krku jsem měla sucho a poblíž jsem neměla žádnou láhev nebo skleničku vody, takže jsem se rozhodla, že si dojdu dolů do kuchyně a kdybych neusnula, pustím si nějakej seriál na Netflixu nebo film a zítra odpoledne se prospím.

Přehodila jsem nohy přes okraj postele a hbitě vstala, což mi způsobilo lehkou závrať - a já zase spadla na zadek do postele. V předklonu jsem se vydýchávala a doufala, že se to spraví.

Když už jsem se zvedala, že si dojdu pro tu vodu, ozval se křik a potom cosi spadlo a roztříštilo se to. Proboha. S nečekanou rychlostí jsem vstala ze sedu v posteli a znovu se pozorněji zaposlouchala do toho ticha, co se zde rozlehlo, jako by nedávný křik a hluk existoval jen v mé hlavě.

Zamrzla jsem na místě, stála jsem a čekala. Zprvu to bylo jen šustění, jako kdyby motýl třepetal svými maličkými křídly, ale vzápětí se to rozrostlo v roj milionů motýlů. A potom cosi křuplo. Popošla jsem za tím zvukem o kus blíž ke svým dveřím, o kus dál od své postele. Už už jsem sahala po klice, když v tom se ozval mnou neočekávaný křik nadávek.

Hrubě jsem odrazila dveře z futer a postoupila do chodby. Zmocnil se mě strach z vloupání, ale věděla jsem, že kluci mají bezpečnostní opatření jako například dveře na pin, který každé ráno Jin otevírá kódem a večer, když jsou všichni doma je zas jím uzavírá.

Poté mě napadlo, zda to není hra, co ještě dole nedohráli, či konec filmu - přešla jsem proto doleva, abych mohla sejít dolů a přesvědčit se. Jen pár kroků mi zbývalo ke schodišti, když se z jednoho pokoje ozval třesk. Polekaně jsem povyskočila a otočila se zpět do chodby, jako bych měla namířeno zpět do svého pokoje, kam bych teď nejradši díky svému strachu doopravdy zalezla. Jenže, když tady nikdo jiný není, kdo se postará o ten hluk? Pochybovala jsem, že při tomhle rámusu usnu. Co by ale někdo dělal takhle brzy ráno? A navíc tolik hlasitě?

Pomalými kroky jsem vyšla chodbou a poslouchala, odkud by mohl ten rámus – co zase na chvilku ustal – vycházet. Přešla jsem Jinův, Hobiho i Taehyungův pokoj, ve kterých se ozývaly jen hlasité oddechy, někdy chrápání.

Ozvala se neskutečně hlasitá rána a moje tělo sebou cuklo dozadu. Teď už jsem věděla jasně, odkud že ten hluk vychází. A i to, proč to pro mě bylo tolik hlasité, když jsem byla ve svém pokoji – rámus někdo způsoboval hned v pokoji vedle mého.

Natiskla jsem se dlaněmi na dveře se stříbrným plátem do obdélníku. Na dveře od pokoje, kde jsem se poprvé probudila v tomto domě. Na dveře s nápisem ,Genius Room'. Yoongi? zeptala jsem se ho v duchu. Sjela jsem pravou rukou po dřevě dolů a položila ruku na chladnou kliku. Vydechla jsem a jemně ji stlačila dolů.

Lehce jsem otevřela dveře a naskytl se mi vskutku zajímavý obraz. Texty, které dřív byly poctivě srovnané na stole teď ležely poházené a roztrhané na zemi, kde se nacházely i střepy, některé velké i jako má dlaň. Peříčka z polštáře tu poletovaly, jako kdyby začalo sněžit. Netušila jsem, co se stalo, co se právě teď děje, ale vypadalo to tady jako po velice nepříjemné hádce nebo dokonce rvačce.