Self Loving

So you again

Cítím jak na můj obličej dopadají teplé paprsky ranního slunce. Sice už nespím, ale mám zavřené oči a jsem ještě stále moc unavená na to abych je dokázala otevřít. Užívám si ráno plné ticha, které ovšem netrvá moc dlouho. " Veroniko, vztávej máš jen půl hodiny." Zařvala rychle do mého pokoje matka, na cestě ven tak třískla dveřma, že jsem měla pocit že ty dveře vyletí z pantů. Jen jsem pak slyšela jak klapou její podpatky na schodech a pak další třísknutí, tentokrát hlavních, dveří. Přetočila jsem se na druhý bok, a vklidu ležela dál. Po 10 sekundách jsem už byla plně vzbuzená Tím, že mám jen necelých třicet minut na přípravu a cestu do školy. "Doprdele" běžím sem a tam a nevím co mám dělat první. "Doprdele" zanadávám si ještě jednou jakoby to něčemu mohlo pomoct. "Já jsem zaspala" řekla jsem si sama pro sebe tentokrát už před zrcadlem kde dělám zrychlenou ranní hygienu. Ne asi matka si jen dělala srandu, asi apríl uprostřed listopadu. Neříkáš si náhodou blesk?! Nadává mi moje svědomí za to jak reaguju, protozě je pravda kdybych slyšela někoho říkát přesně to, co jsem teď řekla já asi bych mu řekla úplně to samé.
Když jsem ze sebe udělala člověka jsem přiběhla ke skříni. Jednoduché, jako vždy když nevím co. I s kartáčem v puse, poskakuju po pokoji za účelem si nandat svoje černé roztrhané džíny jednou rukou. Když se mi to povedlo, jen jsem na sebe hodila černou anti social hoodie a i s taškou přehozenou přes rameno běžím dolů po schodech. Rychle jsme se obula, oblékla jsem si džínsku, zhrábla klíče a už jsem byla venku.
Kouknu se na svoje hodinky. Osm tři a začínáme v osm patnáct a to ještě musím do ředitelny. "Super" zašeptala pro sebe sarkasticky. Rozběhla jsem se plnou rychlostí směr škola.
Už jsem skoro u zastávky což je blízko, ale život mě nemá rád a oproti mně se objeví psy a děti. Vážně?! Nastala překážková dráha protože jsem nějak nemohla zastavit jinak bych nestíhala a to já přesně nechtěla. Přeskočila jsem dva malé psy a hnala se dál. Zásebou jsem jen nechala zmatené pohledy a nadávky páníčků. Teď děti. Myslela jsem si že třeba uhnou na jednu stranu a budou v klidu, ale bohužel udělali úplný opak. Všichni přebíhají z jedné strany na druhou a byl tam celkově chaos. Proplétala jsem se mezi nimi docela úspěšně až do té doby než jeden menší klučina zůstal stát uprostřed cesty a já o něho v podstatě zakopla. Nějakým záhadným způsobem jsem udělala otočku a s blbým našlápnutím do někoho narazila. Byl to nějaký chlap nebo kluk nevím. Jakž takž mě podchytit a já ho přišpendlila k jedné ze stran autobusové zastávky, což muselo vypadat hodně divně. Ani jsem se neobtěžovala se ho zeptat jestli je v pořádku jen jsem mu zašeptala krátké a lehce udýchané 'Promiňte'. Ani nestihl nic říct a já začala opět běžet.
Za ani né minutu jsem se objevila na parkovišti před školou. Zastavila jsem se a trochu si poupravila vlasy abych je neměla po celém obličeji. Díky za to že běhám, pomyslela jsem si. Třikrát jsem se hluboce nadechla a vydechla a přitom pozorovala dění kolem sebe. Parkoviště bylo skoro plné a lidi tady taky nebylo málo. Bylo to přesně jako ve filmech. Byli tady skupinky lidi nebo spíše studentů rozmíštení po celém příchodu do školy. Osm devět, rekord. Svižným krokem jsem šla k velkým dveřím od budovy a vešla do vnitr.
Celá hala se topila studenty. Všude kam jsem se podívala byla buď skříňka nebo student. Ovšem nepřestala jsem ve své svižné chůzi a dále pokračovala vpřed. Asi v polovině haly si mě lidé okolo začali všímat. Asi jim došlo že jsem tady nikdy předtím nebyla. Ignorovala jsem všechny pohledy a pokračovala k schodům. Vyběhla jsem rychle schody a stočila svůj směr. Jen projdu užší uličkou a opět se nacházím před ředitelnou. Ledabyle jsem zaklepala a na povolení vstoupit jsem vstoupila.
"Dobrý den, omlouvám se jestli jdu pozdě" pozdravila jsem a přitom jsem se podívala na hodinky. "Dobrý den a ani né. Máte ještě čtyři minuty do začátku hodiny, navíc tohle nebude trvat dlouho." Dořekl a podal mi klíče od skříňky. "To jsou klíče od vaší skříňky, učebnice a ostatní potřebné věci jsou v ní." Dořekl a já jen chápavě kývla hlavou. Vzala jsem klíče ze stolu kde je položil a ještě pro jistotu počkala jestli ještě nechce něco říct. Už jsem se dávala na odchod ale pak mě jeho hlas zastavil. "Ten váš výběr předmětů mě docela překvapil" řekl jen tak. Pomalu jsem se na něho otočila a nedalo mi ale se zeptat. "Jak překvapil?" Zeptala jsem se nedůvěřivě. "Mile" řekl mi s úsměvem na oplátku. Otočila jsem se na neexistujícím podpadku a odešla zmatená z ředitelny. Mile? To má být vtip? Jen jsem zatřepala hlavou a šla ke škříňkám. Bylo osm 14 a na chodbě nikdo nebyl což bylo plus pro mě. Aspoň nebudu muset snášet ani o minutu déle ty jejich podhledy, protože opět netoužím po nějaké pozornosti.
Číslo 202. Rychle otevřu skříňku a tam na mě vykoukne rozvrh a pár učebnic. První hodina je Matika. Dnešní den nemohl být horší. Vzala jsem potřebnou učebnici a podle samotného rozvrhu jsem se sama navigovala do třídy. Hned se zorientuju a samotnou třídu mám hned před sebou. Osm patnáct přesně. Aspoň něco pozitivního. Pootevru dveře a musím uznat, že to co bylo ve vnitr mě trochu polekalo. Skoro jsem ohluchla z toho řvaní které šlo odtud. Pár lidí běhalo po třídě třídě zatímco někteří si jen opravdu hlasitě povídali nebo se smály. Převrátila jsem oči nad tím jak jsou dětinští. Člověk by očekával že studenti posledního ročníku střední aspoň nebudou běhat po třídě před vyučováním jak to má ve zvyku základka.
Sjela jsem celou třídu opovrženým pohledem. Mohlo tady být něco kolem 20 lidí víc ne. Lavice byli po dvou. Další sarkastický super. Využila jsem situace že si mě nikdo nevšiml a šla k volné lavici v předposlední řadě. Nikdo tam nebyl, byla úplně prázdná takže vyhovující. Zasedla jsem místo u okna a snažila se dělat že neexistuju. Jen tak se koukám oknem na školní venkovní prostranství a říkám si komu jsem co udělala, že jsem si zasloužila být znova tady.
Slyším jak se hluk znižuje a tak se jen koutkem oka podívám co se děje. Skupinka nějakých holek si mě nejspíš všimla a teď se nejspíš o mě baví. Konečně jsem středem pozornosti, nikdy jsem po ničem víc nikdy netoužila. Obrátím oči opět ven z okna a v tu chvíli každý utichne, jelikož přišel učitel do třídy. "Dobré ráno vám přeji," začal pozdravem postarší chlap v brýlích. Jako kdyby někdy byla rána dobrá. "Ah vidím že se k nám připojila naše nová studentka." Přitom pohlédl na mě. "Jak se jmenujete?" Řekl tázacím ale přesto s nezájmem ve výrazu. Šlo krásně vidět že ho to vůbec nezajímá. "Veronika Jones" řekla jsem s nezaujatě. "Ah-ha" zahuhlal a při tom si něco napsal. Cítím všechny pohledy na mě. Jakobych byla nějaká oběť. Cítím jak mě skenují pohledem a dělají si na mě názor při tom mě ani neznají. Ale víte co, je mi to jedno. Beztak pochybuju že se z některým z nich budu bavit. Ale přesto je mi to nepříjemné.
"Dneska probereme novou látku takže..." začal dnešní výklad učitel a všichni přesměrovali jejich pohled na něj. Znova jsem přejela celou třídu pohledem. Nic zvláštního, vše obyčejné až dokud jsem neuviděla kluka v zadní části lavic. Něco si čmáral a měl na sobé kapuci. Pak se lehce pootočil, čímž odhalil kus jeho tváře. Někoho mi silně připomínal ale nevěděla jsem koho. Nejspíš vycítil můj pohled a já rychlím pohybem otočila celou mou hlavu k oknu. Nechci vypadat jako nějaký čumil nebo něco podobného. Nakonec jsme se po nějakém čase zase podívala jeho směrem protože mi to proste nedalo. Jenomže já jsem nepočítala že on se bude dívat na mě. Teď jsme se dívali navzájem do obličeje a ten kdo by se opravdu díval by viděl, že jsme oba trochu stuhli. Koukala jsem se na něho neutrálním výrazem zatímco on trochu znejistěl. Odvrátila jsme svůj pohled do své učebnice a zkoušela si to dát trochu do hromady. Byl to ten kluk z parku a z toho centra. Znova. Ano nevím proč nad tím tak přemýšlím, viděla jsem nějakého kluka víc než 2 krát no a? Jenomže mě to přišlo trochu divné, nevím proč. Rozhodla jsem se tyhle myšlenky ignorovat a on evidentně udělal to samí, zase vrátil zpátky k tomu čmáraní a já pohledem opět nepřítomně koukala z okna.
Takhle to pokračovalo několik hodin až dokud nezazvonil zvonek oznamující oběd, za což jsem byla docela vděčná když jsem nemela snídani. Sice jsem byla hladová to ano, ale nechtěla jsem jít do jídelny. Byli by tam všichni a to já nemám zájem a hlavně nesmíme opomenout důležitý fakt že jsem nová což by taky ničemu nepomohlo. Podle ředitelových informací jsme nemusely chodit na školní obědy, tak proč toho nevyužít? Hned jsem ze země vzala svoji tašku a šla směr východ. Hned jak jsem vyšla z budovy mě ovanul studený listopadoví vítr. Víc jsem se přitulila do své bundě a pozorovala jsem okolí. Musím uznat že to tady měli hezky zařízené. Blíž k silnici byla budova a za ní bylo školní prostranství. Vpodctatě se skládalo o okruh na běhání v němž bylo fotbalové hřiště a poblíž byli lavičky. "To není k zahození" mikla jsem rameny a šla k němu. Brána byla naštěstí otevřená, takže jsem neslyšně vlkouzla za plot. Blíž k plotu byl vrcholek (kdyžtak média) menšího svahu který byl na celé jedné straně hřiště. Místo toho abych se vydala menším chodníkem dolů, sestoupila jsem z cesty a šla kolem plotu. Byla to taková menší cestička kolem plotu ohraničená stromy a keři takže na mě nebylo ze hřiště vidět, ovšem kdyby někdo šel po chodníku tak by na mě měl krásný výhled. Jediné co mi zbývá je doufat v to, zle nikdo nepůjde chodníkem. Až jsem byla na konci u téhle straně hřiště, všimla jsem si velkého stromu a před ním meňsí keř. Sedla jsem si čelem k hřišti a záda jsem si opřela o onen strom. Byla jsem krásně schovaná na keřem ale stejně jsem měla výhled na celé hřiště. Úžasné místo na obědové pauzy.
Jelikož jsem dnes ještě nejedla a nestihla jsem si vzít něco k snědku, bude mi muset postačit tahle nikotinová tyčinka. Zápalila jsem si cigaretu a hluboce a dlouze jsem potáhla. Zase jsme to v sobě pár sekund dusila, jak je mím zvykem, a pak všechen kouř i část mích myšlenek vydechla do vzduchu.
Jen tak jsem tam seděla asi dobrou půl hodinu, dokud jsem neuviděla přicházet, nejspíš tělocvikáře s celou třídu. Vydechla jsem kouř několikáté cigarety a s pokrčenýn obočím sledovala co se bude dít. Učitel se zahleděl mím směrem. Nejspíš zpozoroval ten kouř. "Hej!" Zařval z dálky a šinul si to rychlejší chůzí ke mně. Rozšířili se mi zorničky a srdce mi začalo zběsile bušit. Típla jsem cigaretu o kůru stromu a odhodila jsem ji asi metr ode mě. Dala jsem si kapuci přes hlavu a rychle si přehodila batoh přes obě ramena a zoufale jsem se dávala kolem sebe v zájmu najít útěklvou cestu. Dolů ze svahu bych nemohla chytil by mě, stejně tak kdybych šla kolem plotu. Ohlédla jsem se za sebe a tam byla trochu větší díra. Ušklíbla jsem se sama pro sebe a už podlezla plot. Při tom jsem něco ucítila štiplavou bolest v mě dlani. Né jenže mě našli ale jsem se dokázala i pořezat o zrezavělý plot. Zatnula jsem pořezanou ruku v pěst a začala utíkat. "Hej," křičel znova "Hej stůj" zařval znova ale tentokrat jsem slyšela jak jeho hlas byl blíž než před tím. Začala jsem tak sprintovat, zě kdybych byla v animáku tak by se za mnou kouřilo. Lehce jsem se ohlédla jestli běží za mnou, ale on zůstal stát u plotu a pozoroval mě jak běžím. Jen jsem viděla jak bouchl pěstí do plotu a šinul si to zpátky dolů. Otočila jsem se a pokračovala sprintem až k vchodu školy.
Zastavila jsem celá udýchaná jak sprintem tak adrenalinem na školním parkovišti. Chechtavý jsem se a při tom děkovala že mě nechytil, protože kdyby ano byl by to obrovský problém.
Moc jsem tam ale nezůstala a šla do školy, hned u prvních dveří jsem zatočila a byla na záchodě. Uchechtla jsem se a užívala si dočasný pocit vítěztví. Chtěla jsem si poupravil vlasy abych nechodila jak strašák ale z mého odrazu jsme uviděla krvavou dlaň z které už nějaké ty kapky spadli. Naštěstí do umyvadla. "Ale notak" zašeptala jsem nevěřícím hlasem. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Najednou ale někdo otevřel dveře a já jsem byla nucena otevřít oči. Rychle jsem začala dělat že si umívám ruce ale to byla veliká chyba. Neuvědomila jsem si teplotu vody a když jsem otevřely kohoutek vody, na mojí pořezanou ruku dopadla vařící voda. Tlumeně jsem zařvala a snažila se vstřebat tu bolest hlubokými nádechy. Rychle jsem vzala z pár papírových ubrousků a dala si je pod raněno ruku, protože mi nepřišel moc dobrý nápad dávat je na čerstvou a popálenou ránu. "Víš že jsou to klučičí záchody?" Řekl hluboký, překvapený ale docela klidný hlas. Polekaně jsem se sebou škubla a otočila jsem hlavou jeho směrem. A co život nechce, je to ten kluk z parku, protože proste to nemohl být kdokoli jiný, karma. Začala jsem si pomalu uvědomovat že jsem doopravdy zahnula na špatné záchody a jak trapné tohle celé je. "Ježiš" řekla jsem si pro sebe. "Promiň, nevšimla jsem si" řekla jsem s nezájmem. Dívali jsme se opět sami sobě do očí. Musím ale uznat že pěkné oči měl. Odvrátila jsem pohled a přesunula jsem pohled na svou ruku. Krev z dlaně se pomalu klouzala po straně mé ruky a šlo vidět že prosakuje papírem. Zvedla jsem pohled zase k němu a on se zase díval na moji ruku. Škubla jsem s ní k sobě. Odkašlala jsem si a rozešla jsem se ke dveřím. Sebejistě jsem se kolem něj protáhla, ovšem on se ani nepohnul a stál tam jak solný sloup. Lehce jsem se o něj otřela a ucítila jsem jeho voňavku. Krásně jemná vůně kolínské a cigaret se mi linula nosem. Jemně jsem se pousmála a odešla ze špatných záchodů. Šla jsem, tentokrát na správné, záchody a pořádně jsem si umyla ránu. Poté jsem došla ke své skříňce a začala se jí přehrabovat a nakonec jsem uviděla plášť na laborky. Pokročila jsem rameny a vzala ho se kříňky. Rozložila jsme ho a utrhla tlustý pás ze spodní části pláště i s knoflíkem. Jemně jsem ho začala vázat kolem rány docela podobně jako to dělám na tréninku. Takže konečný výsledek byl docela pevný a nepadal, dokonce se mi to všechno podařilo upevnit zapnutým knoflíkem. Když jsem zavírala skříňku tak začalo zvonit na upozornění odpoledního vyučování. Nyní mě čeká dějepis a angličtina a pak konečně volno po dlouhém osmi hodinovém dni plný běhu a krve.