Self Loving

Home, sweet home

10 minut uz jsme jeli autem skrz město v tichosti. Radši jsem se ani nedívala z okna to by semnou seknulo úplně. Koukám na svoje ruce a skousim si dat dohromady co se pravé stalo. Co to sakra bylo? Zájem?
A těch mich otázek přibýválo, už už jsem chtěla něco říct ale matka byla rychlejší. Asi vytušila že se chci ptát a tak mě umlčila jedním slovem "doma" a to byl konec naší konverzace.
Potichu jsem si ji prohlížela a porovnávala jsem si jí od naposledy co jsem jí viděla. Měla kratší vlasy. Žádné velké kruhy pod očima z nespavosti ani žádné agresivní pohledy, jen víc vrásek. Vypadala jako normální matka a právě z toho jsem já byla zmatená úplně nejvíc.
Dorazili jsme domu asi o 15 minut později. Vystoupila jsem z auta a beze slova jsem se koukala na nás dům. Zdál se mi jiný i když byl úplně stejný. Působil na mě příjemě což nechápu ale už tomu asi tak bylo. Přešla jsem ke kufru a vzala jsem si svoje zavazadla. Matka zamkla auto a přišla blíže k domu a odemkla. Vstoupila jsem hned po ní ale to co jsem uviděla bylo neskutečné.
Když nastalo to hrozné období začínal být dům prázdný smrděl a byl špinavý, protože jako malá jsem nemohla dělat vše, že ano, pamatuju jak se všude válelo nádobí protože jsem nevěděla jak se zapíná myčka a nechtěla jsem umývat nádobí, byla jsem totiž zaneprazdena jinými problémy.
Vstoupila jsem do předsíně kde jsem se vyzula a šla o kousek dál. Bylo tu vymalováno, nový nábytek a také fotky zde přibili. Vypadalo to tu jako za doby když tady s náma táta ještě byl. Ucítila jsem knedlík v krku a slzy v očích. Co se to děje? Pomyslela jsem si.
"Pojď sem prosím" vykřikla matka z kuchyně. Nezdála se být naštvaná ale v klidu mi mohla nahlásit ze to vše pokračuje, ze se nic nezměnilo, zpátky do starých kolejí. Jen z toho pouhého pomyšlení na to se vrátit k starému životu se mi chtělo křičet.
Pomalým krokem jsem došla do kuchyně a uviděla jsem jak matka sedí u stolu. Prikývla a tím naznačila abych si sedla, a já to udělala protože jinak by se mi asi podlomili kolena z toho jak se bojím co řekne. "Já vím že jsi zmatená a nevíš co se děje a jak to teď bude," řekla matka se smutkem v očích. "Já vím čím si si musela projít a věř mi já t..." chtěla pokračovat ale to jsem ji nedovolila " tak ty víš čím jsem si prošla! Ty která velkou část z toho zavinila?!" Vykřikla jsem " Klid. Nechej mě domluvit. Promluvíme si v klidu. Jen mě vyslechni, o to jediné tě žádám" řekla klidně a já nemohla uvěřit tomu kolik toho řekla. Nikdy se mnou nemluvila. Aspoň od té dobrý co mi umřel otec jsem od ni slyšela tak 3 slova denně. A teď proslov, co se s ni stalo? Na tohle jsem se ale nepripravila.
"Ani nevíš jak moc se ti omlouvám, jak moc mě mrzí to co jsem ti udělala, to jak jsem se ti nevěnovala, jak jsem té na všechno nechala samotnou a to jako malou holčičku" řekla smutně. Ale já jsem ji nevěřila ani slovo. Copak mužů jen tak lehce zapomenout na to co bylo? "Dovol mi ti vše vysvětlit a omluvit se ti " řekla vycitavym a tazavym pohledem. Prosila. Tentokrat ona mě. A já přikývla, protože jsem si vzpomela na Ellu a jak ji nechci sklamat. " Když tvůj tatínek zemřel jsem se psychycky zhroutila, nevěděla jsem co mám dělat a hned na to se narodil tvůj bráška" jen se jemně usmala a pokračovala "hned jsem v něm vydělá Joerge (táta)" zahlédla se do prázdná s láskou v očích "ale to mi ještě více připomnělo jak nás opustil a já nebyla psichycky silná, a tak jsem ti udělala a nutila té dělat všechny ty věci..." měla bolest v očích a výraz ze ji to mrzí " a pak jsem se začínala cítit osamělá a tak jsem se začala starat o Flynna (bratr).... a ...." mlčela, nevěděla jak mi má říct ze se na mě vysrala a upřednostňila flynna přede mnou. "Proste si na mě zapomněla a vysrala si se na mě" Dořekla jsem za ni nasadila jsem chladný výraz. Mlcela a to znamenalo že souhlasí, nic nevyčítala protože věděla ze jsem se trefila do černého. Začala brečet a tvar si schovala do dlaní. I přes tohle všechno mi ji bylo líto, a proč? Protože je to moje matka, a i kdyby ti udělala cokoliv furt s ni budeš cítit, tak by to řekla Ella. Ella. Už teď mi chybí. " Brala jsem prášky," zvzlykala ale pokračovala " a ke všemu ty špatné, psychycky jsem byla na dne, nemyslela jsem poradně a ... zapomněla n-na t-tebe" zakoktala se " pak jsme se dostala ke drogám a už ze mě nebylo nic, jen troska" popotahla a utřela si slzy "ale když jsem té poslala na léčbu, poslala jsem samu sebe taky, vyléčili mě a jsem díky tomu dávám svůj život dohromady, teda alespoň se snažím" řekla, a byla to pravda protože kdyby ne tak by tady se mnou pravé nediskutovala, snažila se a hodně ale nevím jestli ji to pomůže " A tak se ti omlouvám úplně za všechno, a vím ze to zní klišé ale já jsem se změnila a rada bych napravili nás vztah pokud by to šlo" řekla s naději v hlase, nádechla jsem se a vydechla "Omluva se přijmá," najednou na mě pohledné ale já ještě pokračuju " nemůžu ti odpustit teď ani nevím jestli vůbec, to zabere čas, obzvlášť teď" řekla jsem ji do očí a porozhledla jsem se kolem " nevěřím ti ale mas u mě druhou šanci" řekla jsem a ona hned prikyvla jakoze všemu rozumí a usmala se na mě, a já po dlouhé dobře jsem ji opětovala krátký úsměv který ji ovšem stačil na to ze je stále šance na obnovení našich vztahů.
"Strašně si se změnila holčičko moje" řekla a šlo vidět ze mě chtěla obejmout a já, já se nechala , dokonce jsem ji to i částečně vrátila. "Jsi tak krásná, omlouvám se za to" šeptla, a já vím k čemu směřovala. Jen jsem se usmála a řekla " a ty si se vrátila" šeptla jsem a říkal jsem si ze by na mě Ella byla velmi hrdá za to ze jsem někomu vůbec dala druhou šanci, ale jsem taky sama na sebe, bolelo se na ni podívat po tolika letech a uvědomit si co dělala, ale jak potom máma vyhlásila, tyto temné časy jsou za námi a my se k nim radši vracet nebudeme.
Povídali jsme si víc než hodinu a také jsem se ji svěřila o léčebně ale ne moc přímo o sobě. Ona byla v tento moment šťastná, zatím co já jsem byla ještě pořad v šoku ale to ještě neskončilo, ještě se budu muset vypořádat s okolím a dalšími lidmi se kterými to nebude o moc lehčí.