Self Loving

Mother?!

Cítila jsem jak se autobus zastavoval a to mohlo znamenat jen jednu věc. Jsem tady. Všichni se pomalu balí a já dělám že taky i když mám zabaleno asi už půl hodiny dopředu ale nechci vyjít jako první. Kouknu z okna, ale nepoznávám toto parkoviště. Zkouším se zorientovat ale nějak mi neslouží paměť. Dveře od autobusu se otevřou a ti tři jdou pomalou chůzí k nim, já se jen šourám v řadě a čekám až po dlouhé době si všechno připomenu a jaké to bude se vrátit.
Když jsem došla ke dveřím od autobusu nebyla jsem schopna se kouknout kolem, protože vím ze by to až moc bolelo a tak se koukám na své boty a dělám ze jsou to nejzajímavější co jsem kdy viděla. Právě jsem seskočila poslední schod a jdu si pro kufr, neopětovala jsem ani jeden pohled ke zbytku parkoviště. Čekám až autobusař vytáhne všechny kufry i když vlastně ani nemusel. Autobusar k nám přijde blíž a začíná otevírat zavazadlový prostor a v tu chvíli mě napadne, je tady vůbec někdo pro mě? kdyby ano jak mám reagovat? co mám říct? co mám udělat? Byla jsem strašně zmatená a ještě horší bylo to že jsem byla docela i nervózní což se mně moc nestává.
V tu chvíli jsem ovšem dostala kufr a byla jsem nucena se otočit a připomenout si nejhorší část mého života. Chytla jsem kufr a pomalu jsem se začala otáčet a koukat vzhůru.
Už vím kde jsem, jsem na kraji města kde dříve bývalo depo pro autobusy ale pak se zrušilo a zustalo tady jenom tohle velké parkoviště. Byli jsme na okraji města kde jsem moc nechodívala, což znamenalo že prává bolest ještě čeká.
Pravé v tu chvíli mě někdo chytl za rameno a pootocil mě k němu a tím mě donutil se na něho podívat. Zamzrla jsem. Jako kamen, nemohla jsem se vůbec pohnout. " Ahoj zlatíčko, vítej zpátky, jsem tak rada ze té po dlouhé době zase vidím!" Řekla a chtěla mě obejmout ale jsem se vytrhla z jejího sevření a s nechapavým výrazem jsem zašeptala "Matko?"