Self Loving

Him?!

Už dva dny přemýšlím nad tím jaké to bude v nové škole. S lidmi v ni si zatím dělat starosti nebudu i když vím ze to bude nejspíš největší problém. Lidi jsou jedna věc ale škola jako sama o sobě je trochu nejasná. Zbývá mi tady jenom jeden poslední rok studia a pak co. Ani nevím jestli půjdu na vysokou a kdyby ano na jakou, s jakým zaměřením. Jak asi bude vypadat můj životopis když bídu chtít jít na vysokou. Rozhodne bude jiný, svého druhu řekla bych. A vůbec, přijali by mě s tím ze jsem 4 roky vpodstatě nechodila do školy a místo toho jsem se léčila v léčebně pro mladiství. Vzali by mě se vším všudy? I s tím ze mám záznam? Na tuhle část nejsem obvzlážď moc pyšná. Bylo mi asi 15 nebo 16 a když jsem doopravdy pochopila co se vlastně stalo a pravdu tak jsem utekla z léčebny. Opilá jsem se a procházela jsem se městem, když ale léčebna zjistila ze chybím poprosili policii aby se po mně podívala. Neměla jsem jim to za zlé ale já byla opilá a to ne zrovna málo takže jsem to vnímála trochu jinak. Když mě jeden policista našel a chtěl mě odvést zpátky do léčebny, mně se ale v stavu v jakem jsem byla nechtělo a tak jsem jsem mu vrazila. To není nic pozitivního co bych chtěla ve svém životopise.
Nikdy jsem moc nepřemýšlela o budoucnosti spis jenom o tom co bylo, nemám nejmenší tušení co bych chtěla dělat. Nikdy jsem v ničem nevinikala. Spis jsem se vždy modlila aby jsem byla průměrná.
Najednou mi zapípal mobil a tím mi naznačoval abych vstala i když jsem už byla vzhůru. Dala jsem si nadnešek budík abych nevyspávala do jedné odpoledne čehož jsem schopna. Dneska chci jít nakupovat jelikož ve skříni mám par věci. Moc se mi tam nechce, hlavně kvůli těm lidem.
Po té co jsem udelala svou ranní higienu jsem se přesunula k zrcadlu, vlasy jsem si jen rozčesala a nechala hozené přes rameno a jako vždy jen korektor, řasy a balzam na rty. Rychle jsem si přes sebe nějaké to oblečení které se skládalo z černých ripped jeanů a trochu větší kostkovaná červená košile.
Koukám na sebe do zrcadla a otáčivém se ze všech stran ale že ta košile mohla být klidně o 2 čísla menší tam furt je. Po té co jsem shodila všechna ty nadzbytečná kila jsem si skoro vždy oblékala o kus větší oblečení. Ne že by to bylo o tom jak vypadá moje postava, sice není perfektní, ale jsem za ní ráda. Spíš jde o to co je na ní. Mám po těle jizvy a strie. Sice nejsou moc vydět ale jsou tam, a připomínají mi úplně všechno na co chci zapomenout. Tu velkou jizvu mám na pravém boku, to je ta kterou chci za všechno na světě schovat. Táhne se mi od boků až k žebrům takže to je těžší zahalit a proto jsem na sebe nevzala nikdy míň, před někým jiným než jsem já, tílko a kraťasy. Samozřejmě pod prdel ne jak některé holky že. Kdybych si oblékla něco kratšího, tak bych se bála zě to všechno co chci schovat jde vydět, pak by se na mě možná koukali a vyptávali se a o to já rozhodne nestojím.
Čas ukazoval něco po 12 a tak jsem si řekla ze mám ještě čas. Udělala jsem si zeleninové těstoviny s kuřecím masem a sedla jsem si opět k telce. Zjistila jsem ze jdou nové díly z mého oblíbeného seriálu, spokojeně jsem se usmala a upřeně jsem se soustředila na začínající epizodu. Po3 dílech jsem telku vypla a přemístila jsem se do kuchyně. Dala jsem nádobí do myčky a šla ještě rychle nahoru pro telefon a klíče. Sešla jsem dolů, obula jsme si svoje vansky, přehodila přes sebe koženou bundu a vyšla ven. Dneska bylo o par stupňů tepleji a i foukal teplý vítr.
Jelikož nemám auto tak pojedu autobusem, přece jen to je tak 20 minut jízdy. Došla jsem k autobusové zastávce, hned jak jsem se chtěla podívat na rozpis časů dojel můj autobus. Byl to takový ten malý autobus který jezdí 1 za hodinu a tak jsem byla velmi rada že jsem ho stihla.  Sedla jsem si úplně dozadu, zapojila sluchátka a přemýšlela co vše na sebe potřebuju.
Vystoupila jsem z autobusu a byla lehce zaskočena. Vždy tady stalo takové menší obchodní centrum, vlastně se to jako centrum snad ani nedalo nazývat. No ale teď? Je to tu asi 2x větší než to tady bylo. Jsem zvědavá jak se tady vyznám.
Už asi 5 minut stojím před mapou tohohle centra a jediné co jsem z toho pochopila je to že je tady starší část centra a pak ta nová kterou k ní dostavěli. Musím vypadat jako naprostý turista ale já se tady fakt nevyznávám.
Po dalších 10 minutách kroužení v, tak zvané, nové části centra jsem konečně našla tu sobě známou část centra. Řekla jsem si že am půjdu potom co prozkoumat tady tu novou část.
Jedna a půl hodina mi stačila k tomu abych nakoupila většinu věci kterou jsem potřebovala. Měla jsem okolo sebe 5 větších tašek ve kterých bylo tolik oblečení že mám pocit ze je ani nevynosím. Uviděla jsem takovou uličku která vedla do 'staré' části centra a tak jsem prošla zkrz neviditelnou hranicí mezi oběma částmi centra. Vše tu bylo stejné jak si pamatiju jen modernější. Už jsem byla unavená z toho jak furt vláčím ty tašky tam a zpět a tak jsem se rozhodla udělat si menší přestávku. Já si nepotrpim na starbucks a takové kavárny, vlastně ani nevím co je na nich tak úžasného. Místo toho abych šla do nejáké celosvětově známé kavárny jsem si zalezla do takové, kterou zná spíš jenom naše město.
Uviděla jsem  místo pro dva úplně vzadu v rohu kavárny, tak jsem s k němu vydala. Položila jsem si na jednu z židlí všechny tašky a flákla sebou o druhou židli. Byla jsem trochu odříznutá od zbytku kavárny což mi vyhovovalo i když tady nebyli skoro žádní lidi. Postavila jsem se a šla do menší frontya. Koukala a analyzovala jsem celou kavárnu. Bylá útulná a vzdušná, působila příjemným dojmem.
Najednou se někdo zasmál a tak upoutal mou pozornost. Pohledem jsem zklouzla ne trojici kluků která seděla u skla v kavárně. Dva byli natočení ke mě a ten třetí byl zády ale i tak jsem zjistila ze se smál ten třetí. Byl to krásný a upřímný smích. Takový který jsem nemela hodně dlouho.
Dva z nich nejspíš vycítil můj pohled a podívali se na mě. Předtím než toho dosáhli jsem rychle otočila hlavou a koukala směrem přede mě. Jen jsem slyšela jak si něco povídají ale nechtěla jsem je odpouslouchávat a tak jsem veškerou pozornost přesměřovala k chlápkovi za pultem. V tu samou chvíli taky došla řada na mě " Dobrý den, co by jste si dala?"zeptal se mě chlapík  "Dobrý den, poprosila bych o jedno velké vanilkové latte" odpověděla jsem neutrálně " to bude 105 korun" řekl a přitom na mě mrknul. Ignorovala jsem ho a začala jsem hledat požadovanou částku. " A pro koho to bude?"  " Veronika" řekla jsem rychle. " A co takhle i to telefonní číslo, puso?" Naklonil se ke mně, olízl si rty a šahl mi na ruku kterou jsem měla opřenou o pult. " A co takhle na mě přestat šahat "řekla jsem mu s upřemnýma očima na něj. Vzala jsem jeho ruku a odhodila ji. " a dát si odchod, puso?" Odpověděla jsem mu stejným způsobem. Fakt nemám za potřební zrovna tohle. Přitom jsem na sobě cítila něčí pohled a ve stejný moment se ozvalo potiché uuuuuuuuu. Super. Protože jsem strašně moc toužila potom aby jsem byla něčí střed pozornosti.
Otočila jsem se za tím zvukem a viděla jsem že to byli ti kluci. Přejela jsem po nich neutrálním výrazem ale pak jsem se pohledem zastavila na tom klukovi který byl před tím otočený zádami ke mně. Teď byl pootočený směrem ke mě a měl na mě upřený pohled. Podívala jsem se mu do oči a trochu sebou trhla.
Byla to ta stejná ostře řezaná čelist a ty samé zářivě smaragdové oči jako z toho večera když jsem běhala v parku. Byl to ten kluk z toho cvičiště.
Trochu mě to zaskočilo. Nevím jestli on poznal mě ale já jeho ano, sice tam byla docela tma ale byla jsem si tím jistá. Díval se mi do očí a po chvilce jeho obličej lehce strhnul a jeho výraz byl překvapený ale jinak nešlo nic moc vyčíst. Moc mě nezajímal, přeci jenom se lidé vídají denně ne?!
Nechtěla jsem tam na něj čumět ani ho neznám a tak jsem, po pár sekundách které se zdali jako by byli hodiny, se pohledem odtrhla. Najednou slyším hlas toho týpka za pultem jak říká moje jméno a moji objednávku. Zamířila jsem ke svým taškám vzala si je do jedné ruky. Přešla jsem k výdejnímu pultu, vzala jsem hotové kafe a radši rychle zamířila pryč z kavárny. Neměla jsem chuť tam být, celá ta situace byla pro mě nepříjemná. Po tomhle jsem už i zapomněla na svou únavu.