Otevři oči

19. Mnoho ztracených pohledů

03.09.2018

Jedeš domů ze školy. Přecpaný autobus, ale chytl/a jsi místo u okna. Sáhneš po telefonu, zapojíš sluchátka. Prší a ty pozoruješ okolní krajinu. Plný/plná nadějí. Snů a vidin budoucnosti. Co ze mě bude? Jak budu žít? Kam moje cesta směřuje? Ptáš se, zatímco těžké dešťové kapky dopadají na sklo za doprovodu bubnujícího zvuku ostatních kapek. Kde budu žít? Kolik budu mít dětí? Jak budu pracovat? Kdo bude mým partnerem? Bum, bum, bum.

Další kapky padají a tebou lomcuje pocit nejistoty. Nejistoty z tvého života. Je to přesně tak. Tvého života. Je to tvůj svět. Ty držíš ty provázky. Ty ovládáš loutku sebe samotné/ho v tomto obrovském, nekončícím světě plném čekajícího dobrodružství. Riskuj. A když se to nepovede? No a co. Máš milion možností, způsobů, cest. Je jen na tobě kolik z nich zkusíš. Zkusíš jednu, ta se nevyvede a ty zůstaneš stát na místě? Ne. Vyzkoušíš všechny, kolik jen budeš moct, a pak se rozhodneš pro tu nejlepší pro tebe samotnou/samotného.

Ve sluchátkách ti hraje hudba a ty si uvědomuješ, že život vlastně není až taková věda. Co je vlastně tvým úkolem? Přece žít. Tak žij. A nezaneprazdňuj se myšlenkami nad tím co bude. Uvědom si, že jsi teď. Zrovna teď jsi. Teď žiješ, dýcháš a myslíš. Netrap se dalekou budoucností. Nějak bylo, nějak bude. Tvým úkolem je žít. Žít příjemně. Ne tak, jak by si podle ostatních měl/a, ale tak, jak to cítíš ty. A jestli zrovna nevíš? No a co. Dělej prostě to, co tě zrovna naplňuje a po čem v tuto chvíli toužíš a uvidíš, že budoucnost tě nezklame.

Písnička utichá a autobus zpomalí. Rozhlédneš se kolem sebe a vidíš že jsi v cíli. Vystoupíš a necháš déšť dotýkat se tvé pokožky. Než autobus odjede, všímáš si těch tváří, sedících u oken s pohledem ztraceným někde v dáli.