Kapitola Třináctá

1.5K 74 2
                                    

Sotva otevřela toho nedělního rána oči, vystřelila z postele, oblékla se, vyčistila si zuby a už sbíhala schody dolů do společenky. Prolezla otvorem v podobizně Buclaté dámy a sprintovala dolů po schodech, směrem na ošetřovnu.
Rose se řítila k ošetřovně tak rychle, že ani nepostřehla že platinově blonďatý chlapec, za kterým tam měla namířeno, sedí v jednom z okenních výklenků a rozhlíží se kolem.
,,Kam ten spěch Rosie?"ozval se pobaveně, když ho ve svém běhu míjela.
Rose se zarazila a otočila se na něho.
Když ho viděla plnou rychlostí se rozeběhla a skočila mu kolem krku.
Překvapeně jí k sobě přitáhl, s úsměvem od ucha k uchu.
Najednou jakoby se vzpamatovala, bleskurychle se od něho odtáhla.
,,Takže jsi zdraví.. jaká smůla Malfoyi"dodala a snažila se na něho vrhnout jedovatý pohled.
,,Ale Rosie, nehraj si na slečnu nedůtklivou..lhaní ti nejde"řekl jí jemně a položil jí dlaň na tvář.
Na okamžik zavřela oči a do jeho dlaně se zapřela.
,,Já ale nelžu a na žádnou nedůtklivou si nehraju"zamumlala.
,,Ale no tak, Rosie. Proč si to nechceš přiznat?"řekl tichým posmutnělým hlasem.
,,Nechápu o čem mluvíš, Malfoyi"
,,Jak myslíš"řekl a otočil se k odchodu.
,,Znám pravdu, Rose, vím že jsi za mnou byla na ošetřovně"prohodil a spěšně zmizel chodbou pryč.
Rose se po červenajících se tvářích začaly hrnout slzy.
Proč musela zase dostat strach? Proč musela vždycky couvnout a zapírat? Proč když si konečně své city uvědomila, najednou stála na místě? Proč do háje už neběží za ním?!
Blesklo jí hlavou a ona se rozeběhla.
,,Scorpiusi"volala a klopýtla chodbou ke sklepení.
,,Scorpiusi! Scorpiusi!"sbíhala schody ke Zmijozelské společenské místnosti.
,,Scorpiusi, já..já se omlouvám. Prostě jsem zase dostala ten zpropadený strach. Mám tě ráda, Scorpiusi"mumlala si tiše a zoufale pro sebe, když stála před kamennou zdí, za kterou se skrýval vstup do Zmijozelské koleje.
,,Možná že teď jsem já ten, kdo dostal strach"řekl si pro sebe Scorpius zlomeným hlasem, zatímco postával na rohu chodby, odkud viděl na vstup do své koleje. Smutně se podíval na dívku, stojící bezradně za rohem, která mu už tolikrát vytrhla srdce z těla a rozdupala ho na tisíc kousíčku.

•••

,,Čau Abe"ozvalo se mu vesele u ucha.
,,Ahoj Mell, jak se máš?"
,,Celkem fajn, už se těším jak ti to za týden nandám"zazubila se na něho blonďatá dívka, chytačka Havraspárské koleje.
,,Tak určitě"smál se Albus a bedlivě si jí prohlížel. Hrozně se přes prázdniny změnila, byla moc hezká.
,,Neměl bys někdy čas? Mohli bychom si vypustit Zlatonku a vyzkoušet si, kdo z koho"usmívala se na něho.
,,Třeba hned"vjel si rukou do vlasů.
,,Dobře, dojdu si pro koště a za deset minut na hřišti?"
,,Budu tam"
,,Jo a..kolem vstupu do naší koleje se teď toulá ta chlupatá koule Norisová, tak kdyby sis chtěl kopnout"prohodila a bylo jasně poznat, že ona sama by nejraději tu příšernou žalobnickou kočku nakopla tak, že by přeletěla celé školní pozemky. Abe si nebyl jistý, ale připadlo mu, že to říká a tváří se tak jen aby na něho udělala dojem, rozhodl se nad tím však jen mávnout rukou.
Dal do smíchu a otočil se k odchodu, směrem k Nebelvírské věži pro své koště. Nemohl si pomoct, Mellanie byla tak jiná, než ostatní holky, které omdlévali při jediném Abeově úsměvu, byla jiná než většina Havraspárských. Ale nebyla jako Amy, ta která sbírala jeden školní trest za druhým a na žertíky jí užilo skoro tak, jako trio Albuse, Scorpiuse a Edwarda. Byla tak hrozně hezky jiná, už loni si toho byl vědom.
Albusem právě vzpomínaná brunetka, stojící za rohem, Albusův rozhovor s Mellanie slyšela. Po tváři jí stekla hořká slza ale to by nebyla ona, aby se vzdávala bez boje. V hlavě Amy Greenové se začal rodil zcela nový plán.

•••

,,Takže na tři?"zeptal se Abe a v ruce držel Zlatonku.
Mell s úsměvem přikývla.
,,Jedna"začal tedy.
,,Dvě"doplnila ho.
,,Tři!"rozevřel dlaň a zlatý míček se vznesl vysoko do vzduchu a Albus v závěsu s blondýnkou se vrhl za ním.
Chvíli se oba jen tak vznášeli ve vzduchu, ve snaze objevit zlatý záblesk, když se před nimi objevila zcela jiná osoba, sedící na koštěti a zářivě se na ně usmívala.
,,Hledáte něco?"ukázala jim Zlatonku na své dlani.
,,Páni Amy! Jak jsi ji tak rychle chytla?"žasl Abe a hnal se ke své kamarádce.
Amy nezmiňovala, že ji čapla hned co zmizela těm dvěma z očí, jelikož na ni celou dobu čekala, jen se usmála.
,,Výborně, teď už bys mohla zase jít"snažila se jí Mell zbavit.
,,Tvoje první Zlatonka!"radoval se Albus, jakoby poznámku své společnice ani nepostřehl.
,,Víš, že se ti už ani nedivím, že tě to tak baví? Je vážně úžasný jí chytit"přikývla Amy.
,,To sice jo, ale tak báječnou střelkyni by jsme asi jenom těžko hledali"snášel se Abe pomalu k zemi a obě dívky za ním.
,,Děkuju"usmála se stydlivě. ,,Myslím že ale ani chytače neměl Nebelvír tak dobrého pěknou řádku let"
,,No naposledy mého otce, James hrál vždycky jako brankář a na Zlatonku sáhl až jako kapitán družstva při trénincích"smál se Abe. ,,V tomhle jsem taky po tátovi, stejně jako on byl po tom svém. Děda Jamese byl legenda"dořekl s jasnou úctou ke svému dědečkovi.
,,To máš pravdu"vmísila se do rozhovoru konečně i Mell.
,,Pamatuju si na svůj první zápas. To jsi byl prvním rokem kapitán"řekla Amy jakoby tam Mellanie ani nebyla.
,,Jo, pátý ročník"zazubil se.
,,Byl jsi skvělý, Zlatou jsi měl snad do deseti minut"ozvala se znovu blondýnka, zhluboka se nadechla a zamířila k Abeovi.
Přitáhla si ho k sobě za krk a se slovy ,,proto jsem přišla"doplněné o úsměv, přitiskla své rty k těm jeho.
Albus si jí přitáhl za pas a polibky jí vracel. Nepřemýšlel. Jen se nechal ovládnou a strhnout okamžikem.
Amy vynechalo srdce několik úderů. Otočila se, vyšvihla se na koště a letěla směrem do hradu.
Nedbala na křičícího školníka Filche, že létání po chodbách je zakázáno a že jí pověsí za kotníky do sklepa, stírala si jednou rukou slzy z tváří a řítila se k Nebelvírské věži.
Buclatá dáma se při spatření, v jakém je dívka rozpoložení, na nic nevyptávala a odklopila se.
Amy si vzala koště do rukou, prolezla otvorem v podobizně a vyběhla schody k dívčím ložnicím. Svalila se na svou postel a dusila vzlyky v polštáři.
Cítila jak se vedle ní někdo poradil a položil jí ruku na rameno.
,,Jaký to byl pocit, Dom? Když jsi vídala Edwarda s jinou?"mávla hůlkou a vyčarovala si hejno papírových ptáčků které pozorovala.
Přešla spolu s Dominique k oknu, kde se posadila na parapet.
Na pozemcích stále stál Albus v objetí s Mell.
Amy máchnutím hůlky otevřela okno a vykřikla ,,Oppugno!"
Hejno ptáčků se jako opravdové střely rozletělo proti Albusovi s Mellanie, Amy znovu vzlykla a zavřela okno.
,,Takový pocit"přitáhla si jí Dom do objetí a zahleděla se z okna, kde Abe zmateně uhýbal před nyní nebezpečnými ptáky, vyčarovanými z bolesti zlomeného srdce.

Dáme rande, Weasleyová?Kde žijí příběhy. Začni objevovat