• Do not do it! (Zayn Malik, Czech Story) • ✔️

Chapter 8 - Slap a coma...

Ahoj holky ;)) předem se chci omluvit že tak dlouho nebyl žádný díl... no upřímně komu by se v takovém počasí chtělo sedět doma že :DD nic méně tahle část je dooooost krátká (má asi 570 slov) a to proto, že další část bude věnována pohledu Zayna!! Jop těším se stejně jako vy :p takže další část bude buď dnes a nebo zítra

moc děkuju za komenty a votes :D jste užasní a jen tak díl pokračujtě ^-^

HOPE U LIKE IT!! :DDD 

na kraji je song ;) →→→→→

S té rány jsem se neudržela na nohou. Spadla jsem na bok a bolestí pulzující z mé pravé tváře jsem přivřela víčka, z pod kterých si bouraly cestičku slané kapky, které pomalu stékaly po mých lících. Strachem jsem se třásla a přitiskla se víc ke studené zdi. Ani jsem nepostřehla že se Liamovy konečně podařilo vstát. Pomalu se postavil přede mě jako živý štít. Ani netušil jak pro někoho malé gesto znamená pro mě. Chci tím říct, že se mě ještě nikdo nikdy nezastal a k tomu ještě, aby mě bránil vlastním tělem. Jenže se zdálo, že Malik už nemá v plánu dál pokračovat. Tak moc jsem v to doufala. Jen zaraženě stál a jeho pohled mě neustále skenoval. Byla jsem s toho nervozní. Bála jsem se ho, jenže to tu opakuju pořád. Sakra. Vzchop se Sky. Křičel po mě jemný hlásek v mé hlavě. Až po chvilce jsem zjistila, že dělám děsivé grimasy s toho jak se snažím vymazat ten hlas z mé, už tak dost zmatené hlavy.

„Co si o sobě myslíš Zayne!“ vykřikl Liam a rozeběhl se mým směrem.

ZAYN...

Dřepl si ke mně a pohladil mou paži a poté vzhlédl zpět na Mal... Zayna. Líbilo se mi to jméno, opravdu se mi zamlouvalo. Mělo zvuk a už jen při vyslovení jsem měla respekt. Hodilo se k měnu. Je stejně děsivé jako podstata jeho samého. Když v tom mi projela hlavou zdrobnělina pro mě nového jména mého zachránce.

ZAYNIE...

Nad tím se mi koutky samolibě zvedly do hloupého úsměvu, viditelný u čerstvě zaláskovaných párů. Okamžitě jsem toho nechala, když jsem se vrátila do reality, kde Liam seděl na Zaynovy obkročmo a uštědřoval mu jednu ránu za druhou. Nelíbilo se mi to. Ještě stále ochromená a roztřesená s úderu, ale už jsem se jednoduše nemohla koukat na to jak se navzájem přizabíjí. Oba měli obličeje od krve a krev protivníka byla i na kloubcích jejich pěstí, které byly lehce bělejší od toho jak je měli zaťaté. Pomalými krůčky jsem došla k nim. Ovšem pořád jsem byla v úměrné vzdálenosti, aby se už neopakovalo to co před pár desítkami minut. Ačkoliv mě to přišlo jako chvilka, jelikož bolest v na mé líci pořád nepříjemně pulzovala a pálila. Ani jeden si nevšiml že stojím za nimi a po tvářích mi stékají další dívky slaných slz. Jenže už ne kvůli bolesti. Tedy alespoň ne z bolesti po onom úderu. Nýbrž z bolestivého pohledu na ty dva, jak si navzájem ubližují a zřejmě se ani jeden nechce vzdát. Najednou moje odhodlanost zmizela, jako duha po dešti. Jen jsem tam nečinně stála bez jediné hlásky nebo pohybu. Bylo slyšet jen funění a vrčení obou dvou. Evidentně toho měli už dost, ale nikdo nechtěl být poražený. Oba chtěli být vítězové a vše ostatní šlo kolem nich.

„DOST!“

Oba najednou přestali v půlce pohybu. Zvedli hlavu mým směrem a zůstali naprosto zticha. Měla jsem toho už tak akorát dost. Na to jak do sebe buší hlava nehlava jsem už nemohla koukat. Byla jsem vděčná že toho nechali a nepokračovali prostě dál. Slzy mi stále stékaly po tvářích a sem tam jsem utrousila nějaký vzlyk. Celá jsem se chvěla. Najednou jsem se cítila tak zvláštně. Vše se ztrácelo a nepravidelně točila. Měla jsem mžitky před očima a moje nohy mě najednou nemohly unést. Padala jsem k zemi jako Berlínská zeď a potom nic...