• Do not do it! (Zayn Malik, Czech Story) • ✔️

Chapter 1 - Furniture

Holky jsem asi hrozná když další díl přidávám už dnes, ale já si nemůžu pomoct -.- :DDD takže ho máte tady... Má dohromady 714 slov (všechny části budou asi takto dlouhé, pokud mě nepopadne nějaká dobrá nálada) ^^ Chci vědět váš názor ;) takže pište piště :) chci moct poděkovat všem co okomentovali nebo dali vote a nevíte jakou mi udělalo radost že za pár hodin to má kolem 30 přečtění :33 I <3 U

Hope u like it!!!

BTW: Omlouvám se za přápadné chyby + DALŠÍ DÍL ZA ASPOŇ 5+ VOTE A 2 KOMENTÁŘE ^^

na straně je fotka Zaynstra (to oslovení je mega :33 )

Končííím pááá

Probudila jsem se s prvními paprsky slunce, které dopadly na má víčka. Mohlo být něco po sedmé, moc mě to nezajímalo. Když žijete na ulici, je čas to poslední na co myslíte. Lidé rychle procházeli do práce, školy nebo přeplněného autobusu. Vždy o mě zavadí pohledem. Zvykla jsem si. Pokaždé se na vás koukají přes prsty, šeptají si o mě nebo jen blbě civí.

Rána bývají opravdu chladná, na to že je už téměř konec května. Přitáhla jsem si ošumtělou bundu co nejvíce k tělu a snažila se zahřát.

Konečky mých promrzlých prstů jsem si prohrábla své, dříve husté a lesklé, vlasy. Poslední dobou je pro mě hlavní dostat do žaludku aspoň trochu jídla a přežít, velmi chladnou, noc. Občas se najde někdo kdo mi dá nějaké drobné. Bohužel se to stává jen zřídka a tak věčně hladovím. Můj žaludek i já jsem si už zvykli. Dost podstatně se to podepsalo i na mé postavě. Jsem vyhublá a to na přežití není to nejlepší.

Hřbetem pravé ruky jsem si protřela unavené oči a mírně se protáhla. Spaní na zemi není něco co je zrovna dvakrát pohodlné. Svá místa pro spaní stále měním. Pořád se snažím hledat místa, kde by mohlo být, alespoň trochu teplo a kde by se dala přečkat noc. Už to bude sedm měsíců, co jsem na ulici. Neměla jsem na výběr. Já se už nechci otáčet za minulostí. Je to pro mě až moc bolestivé.

Z mého přemýšlení mě vyrušil stín, který na mě padl. Tázavě jsem zvedla hlavu, za účelem zjistit, kdo nebo co mi bere i tu trochu tepla. Začala jsem se třást, když jsem uviděla někoho nade mnou stát. Kolem postavy mu svítily paprsky ranního slunce, což ho dělalo ještě hrozivějším. Hlasitě jsem polkla, protože buďme upřímní co by po vás, kromě sexu nebo vraždy, chtěl.

Moje oči zalily slzy, které následně padaly po mích tvářích na tenkou látku na bundě.

„Neřvi." jeho hlas byl tvrdý a drsný. Naskočila mi husí kůže a rychle jsem uhla pohledem.

„Do očí se mi budeš koukat, jasný?!" vykřikl na mě a ve mně se něco pohnulo. Něco mi říkalo 'rozluč se, dlouho tu už nebudeš'. Nic méně jsem jeho příkazu vyhověla a zabodla pohled do jeho děsivě černých očí.

Sehnul se ke mně a surově mě vytáhl za ruku na nohy. Jenže ty se mi hned na to podlomily a já spadla na studenou a vlhkou zem. Opět mě silně vzal za zápěstí a vytáhl na nohy. Tentokrát mě opřel o zeď za mnou a tím se ujistil, že nespadnu. Byl téměř o půl hlavy vyšší něž já. Až teď jsem si všimla, že jeho oči mají barvu hořké čokolády, kterou jsem kdysi tolik milovala.

„Ty vypadáš," zakroutil nade mnou výsměšně hlavou. V tu dobu jsem měla tolik ironických odpovědí, ale ze strachu jsem si nedovolila ani protočit panenky, jak bylo u mě zvykem.

Mírně se nahnul směrem ke mně a zašeptal: „Teď mě bedlivě poslouchej!" rozklepaly se mi kolena a vyschlo mi v krku. Co to sakra je? Nějakej hodně špatnej sen? Jestli ano tak se chci okamžitě probudit!

Přivřela jsem oční víčka a doufala v to že zmizí, nechá mě na pokoji.

„Slyšela si?!" jeho otázky vždy vyzní spíš jako rozkaz. Jen jsem jemně zakývala hlavou na znak souhlasu, i když nedobrovolně. Zkrátka jsem v něm viděla až tolik hněvu, že jsem si nedovolila nesouhlasit.

„Fajn, mám pro tebe návrh," řekl už dost klidným hlasem. Jeho hlas byl medový a tak dokonale posazený, že není možné aby patřil někomu jako je ON. Stále jsem nemohla popadnout dech a mé hlasivky vypověděli službu. Proto jsem jen se zvědavostí nadzvedla obočí a čekala na vysvětlení.

„Dám ti všechno, střechu nad hlavou, postel, jídlo, oblečení prostě vše za jednu jedinou věc," zašklebil se na mě.

„Ja-jakou?" můj hlas se třásl, ostatně jako zbytek mého těla.