• Do not do it! (Zayn Malik, Czech Story) • ✔️

Chapter 7 - Get away from her!

Hiii girls I'm BACK! No takže včera jsem konečně po 2 týdnech přijela domů a hned na to jsem začala sepisovat další díl :DD už mi to chybělo. Je to zatím můj nejdelší díl má to celých 1054 slov, což je pro mě hodně -.- no snad jste rádi. Moc se omlouvám za chyby jsem už fakt moc líná to kontrolovat.

POZOR!: Chci moc poděkovat všem co dali VOTE a KOMENTÁŘ, protože mi tím děláte opravdu radost. Moje story má už 600+ přečtení a 34+ komentářů a kolem 50+ vote. Opravdu mě to potěšilo.

Tento díl bych chtěla věnovat @sophibloos protože jako jedna z mála řekla svůj názor a jsem za to ráda. 

Prosím komentujte a řekněte svůj názor atd... a nezapomeňte VOTE ;))

Zastavili jsem před velkými dveřmi a vystoupili. Surově mě zatáhl do domu a nezapoměl třísknout dveřmi. Zavrčel když mu ze zlosti nešla sundat bota. Po dlouhém úsilí se mu to konečně povedlo a otočil se mým směrem. Poprvé co na mě pohlídl a já zkoprněla. Jeho čokoládové oči byly...černé?! Černé! Naskočila mi husí kůže s toho pohledu. Byl jako netvor. 

Nahl se ke mě a zašeptal.....

♦♦♦♦

 „Uvidíme se ráno,“

Nechápavě jsem na něj koukala a stále do kola jsem si přehrávala jeho slova dokola. Jenže mi to stále nedávalo smysl. Odstoupil dál od mého třesoucího se těla a zvedl oči od těch mých.

„Liame!“ křikl do tichého domu. Jeho hlas se nesl daleko do útrob sídla a hned jak narazil do pevné překážky, představujíc silnou zeď, ozvala se ozvěna. Jmenovaný chlapec se okamžitě postavil naproti Zaynovi a vyčkával co se po něm bude chtít. Jak jsem se dozvěděla, tak byl Liam něco jako jeho pravá ruka. Nechápu tu nikoho! Jak tu můžou být a k tomu všemu ještě dobrovolně. Teda co jsem tak zaslechla tak tu není nikdo držen násilím. Tedy, až na mě. Ale těžké přímo definovat mojí situaci. Měla bych být přece vděčná za to, že mi poskytl tohle všechno ne? I když to těžko připouštím a navíc tu jsem jenom den, bych možná raději zůstala tam kde jsem byla. Na studených zemí ulic v kruté realitě.

„Odveď ji do pokoje,“ poručil mu otráveně a sám se dal na odchod. Konečně mi to došlo. Došel mi význam slov „Uvidíme se ráno,“.

Liam se na mě usmál a naznačil gestem 'ty první'. Je opravdu galantní co se chování k dívce týče. Možná to je bláhové myslet si to. Jenže já jsem aspoň na chvíli potřebovala jemné zacházení. Tedy, ne že bych na to byla zviklá. Dokonce si myslím, že se ke mně ještě nikdo nechoval tak jako to bývá v přeslazených a naprosto nesmyslných filmech plných lží. Nikdy jsem takovým filmům nerozuměla. Jsou to jen slova navazujíc na sebe a dávají vám tak pocit reality. Jde jen o výdělek. Čím víc je to nereálné tím víc dívek si přeje mýt lásku jako v daném filmu.

Pomalu jsme stoupali do druhého patra a blížili se k 'mému' pokoji. Celou dobu jsem šli v naprostém tichu rušíc občasné zavrzání schodů nebo zvuky vycházející z útrob domu. Zřejmě jsme byli oba zabraní až moc do sebe a svých myšlenek vrtajíc naše mozkové závity. U mích dveřích jsme pocítila jeho dotyk na zádech. Zamrazilo mě. Jeho ruka pomalu přecházela po mých zádech a mě to neuvěřitelně uklidňovalo. Nevěděla jsem proč to dělá, ale nějakým záhadným způsobem mi to nevadilo, ba naopak. Slastně jsem přivřela oči. Najednou ale přestal. Poprvé za celou dobu jsem zvedla oči do jeho hnědých duhovek. Je zvláštní jak moc se mohou měnit viditelné pocity v očích dvou lidí. Stále mu na tváři pohrával lehký úsměv, který i mé koutky nutil k nenucenému úsměvu. Zachytla jsem své prsty za studený kov kliky. Pomalu jsem otevřela dveře a stoupla na práh. Nějak se nikomu nechtělo mluvit, prostě jsem tam jen stáli a navzájem si vypalovali oči nepřetržitým kontaktem. Když se najednou jeho paže obmotali kolem mě, projel mnou zvláštní pocit. Bylo to divné. Teda ne že by bylo divné to objetí, kdepak to bylo kouzelné, jen ten pocit byl zvláštní. V jeho náruči by jsem se schovala celá. Bylo to příjemné a pro mě něco nového. Nikdo jsem něco tak nekonečně něžného nezažila. Co vše sálalo jen s pár doteků bylo magické, jako když se v popelce stal s obyčejné dýně nádherný kočár. Jako kouzlo. Jemně mi rukama přejížděl po zádech, jakoby jsem byla s porcelánu. Ovšem jeho ruce nezajížděli příliš nízko. Nebyl natolik drzí jako Malik. Měl vychování. Svou hlavu jsem si položila do důlku mezi krkem a klíční kostí. Trochu zafuněl a odhrnul mi vlasy na jednu stranu.

„Nezasloužíš si takové zacházení,“ zašeptal mi do ucha. Téměř okamžitě mi naskočila husí kůže. Celá jsem se třásla. Ucítila jsem jeho rty v mých vlasech a to způsobilo lehké mravenčení po těle. Jeho ruce přestaly bloudit po mých zádech a pevně mě přimáčkl na jeho pevnou hruď. I když ne tak pevně, aby mě nepřimáčkl. Cítila jsem jak se napínají jeho svaly. Začal se se mnou pomaličku pohupovat. Uspávalo mě to. Z půlky za to mohla celková únava, ale tohle byl velký spouštěč a signál pro můj mozek a oční víčka. Ještě stále jsem byla v polospánku a při tom slyšela jeho bručení.

„Kurva Payne!“ zavřízkal Malikovo hlas za mými zády. To mě okamžitě probudilo a začala jsem se strachem třást. Pootočila jsem hlavu, abych viděla blížící se nasupenou postavu. Rychle jsem hlavu schovala do jeho krku a bále se otočil.

„Co to do prdele je?!“ už stál u nás a jeho hlas nabral ještě na větší intenzitě. Cukla jsem při zvuku jeho hlasu. Ani jeden z nás nepromluvil. Až moc jsem se bála na to abych se pokusila o odpověď. Ještě víc jsem se natiskla k Liamovy a potichoučku doufala že je tohle jen opravdu hodně zlý sen. Na druhou stranu si nemyslím, že jsem dělali něco špatného.

„Okamžitě jdi od ní,“ jeho hlas se nesl po celé dlouhé chodbě. Ze strachu se mi slzy nahrnuli do očí. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Ovšem jeho oči byly upřené do předu na Malika.

„Payne! Slyšel si mě!?“

Liam si mě opatrně stáhl za záda jakoby byl můj osobní štít. Byli jako dva rytíři rvoucí se o princeznu. Až na pár detailů.

Malik se rychle přiřítil k Liamovy a za paži ho silně odtrhl ode mě. Bála jsem se jako nikdy. Až teď opravdu vidím kam až může zajít lidská zloba. Jako by se z něj stalo zvíře, které své pudy neudrží na uzdě. Popravdě jsem si myslela, že je zvíře i za normálních okolností, ale mýlila jsem se. To teď byl zřejmě v 'lidské' podobě.

Dutá rána mi zbourala imaginární zeď z mých myšlenek a vrátila mě do reality. Rychle jsem se rozkoukala. Mé duhovky se otočily k zemi. Ležela tam postava se zakrváceným obličejem. Liam! Pomalu se začal zvedat, ale ani na pátý pokus se mu to nepodařilo. Přiběhla jsem k němu a chtěla mu pomoci.

„Nech ho! Jdi od něj dá,“ sykl po mě se zaťatými zuby. No neposlechla jsme. Jenže to jsem neměla dělat, přišla další rána....