Tronnor One-shots

If we ever meet again

Omlouvám se těm, kteří nepochopí. Asi jsem to nějak potřebovala zachránit.

N.

Hubený chlapec si upravil sluchátka v uších stejně, jako už to udělal během předchozích pár minut snad stokrát. Znovu se ošil. Nepamatoval si, že by na silnici za rybníkem jezdilo tolik kamiónů. Nepamatoval si, že by auta dělala tolik hluku. Tohle místo pro něj bývalo klidné. Trochu jako druhý domov. Neváhal ani chvíli o místě, kde by chtěl oslavit své osmnácté narozeniny. Věděl hned, že chce přesně na tuhle terasu nad rybníkem. Miloval ten pohled. Nebo si to alespoň myslel. Ten den ale bylo rozhodně všechno špatně. Kolem bylo spoustu hluku a on měl pocit, že ho kolem utlačují lidi, i když na celé terase seděl jen jeden jediný člověk, opuštěný rybář, který si se zapálenou cigaretou četl knihu. Chlapec se ale pořád nemohl zbavit toho hlodavého pocitu, který v něm pomalu probouzel paniku. Jako by to tady vůbec neznal. Jako by tu nikdy předtím nebyl. Přitom zrovna na tohle místo jezdili s rodinou minimálně alespoň o prázdninách. Teď se mu ale všechno zdálo jiné. Všechno ho znervózňovalo. Dokonce i odstín nátěru zábradlí mu přišel jiný. Rozčilovalo ho, jak výrazný byl.

Mnohem víc ho ale rozčilovala sluchátka, která mu neustále vypadávala z uší. Zkusil si přes hlavu přetáhnout kapuci černé, huňaté mikiny, ale ani to nepomohlo. Chtěl zpátky svoje stará sluchátka, která držela v jeho uších tak, jako by byla dělaná přesně jen pro ně. Jenže přesně tahle musel vyhodit na benzínové pumpě hned několik kilometrů od domova, jelikož se mu podařilo v autě usnout a když se probudil, z jednoho sluchátka nevycházel vůbec žádný zvuk. Málem zešílel, možná by se museli vrátit zpátky domů, kdyby na pumpě neprodávali nová.

Potřeboval ta slova slyšet. Měl pocit, že umře, kdyby s tím přestal. Znal je nazpaměť. Dokonale přesně. Slovo po slově. Hlas ve sluchátkách ho uklidňoval, byl pro něj už několik měsíců vším, co měl. Pomáhal mu se soustředit. Dělat pokroky. Zlepšoval se. Zvednout se z postele. Ještě před půl rokem nikdo nevěřil, že někdy bude vážně schopný chodit. Nespolupracoval. S nikým. Neměl důvod. Nebo si alespoň myslel, že neměl. Až připomenutí jeho osmnáctých narozenin ho donutilo začít něco dělat. Nevěděl, co si od toho sliboval, ale věděl, že chtěl být přesně na tomhle místě. A aby tam mohl být, musel chodit. Bez toho to nešlo. Ostatním to přišlo hloupé, bylo to vlastně docela obyčejné místo, ale nikdo mu nechtěl brát jeho narozeninové přání.

Znovu si zatlačil sluchátka do uší a úzkostně zavrčel. Vítr už dávno sfouknul malou svíčku na kusu zákusku, který mu jeho sestra věnovala. Měl být jeho oblíbený, chlapec si ale nemohl vzpomenout ani na název, ani na to, že by měl tenhle dort vážně někdy rád. Chvíli přemýšlel nad tím, že by ho opravdu ochutnal už jen proto, že by mu to mohlo přinést zpátky další vzpomínky, nakonec to kvůli strachu vzdal. Měl ten melodický hlas v uších. To bylo všechno, co potřeboval. Někomu by přišlo zvláštní trávit takhle své osmnácté narozeniny, šlo o důležitý rok. On tak byl ale spokojený. Ne šťastný, to rozhodně ne, ale už jen to, že tu mohl být, pro něj byl úspěch.

Tiše zanadával, když mu vypadlo tentokrát pravé sluchátko a naštvaně kopnul do dřevěného zábradlí, což ho donutilo vyjeknout bolestí. Často zapomínal na to, že jeho nohy ještě nejsou tolik v pořádku, aby takové věci dělal. I stát ho stálo obrovskou energii, i když si to odmítal připouštět. Otočil se směrem k restauraci a slabě se pousmál na svou sestru, která seděla uvnitř a lžičkou míchala obsah hrnečku. Nepřemýšlel nad tím, co pije. Nezajímalo ho to. Byl tady. To bylo všechno, na čem záleželo.

Otočil se zpět k vodě a pohledem narazil na štěně hladkosrstého foxteriéra, které teď poskakovalo kolem klacku, který si nejspíš samo doneslo. Už se chtěl sklonit, chtěl mu ho hodit, ale v pohybu ho zarazil naprosto přesný hlas. Věděl, že volá na to štěně. Věděl, že patří jeho majiteli, ale i tak ho na malou chvíli přiradil úplně někomu jinému. Silně si stiskl kořen nosu a následně prudce vydechl, mumlaje dokola pořád ta stejná slova.

Je to jen v hlavě. Je to jen v hlavě. Je to jen v hlavě.

Chtělo se mu křičet. Zoufalostí. Smutkem. Chyběl mu. Chyběl mu, i když si pořád nebyl schopný na tolik věcí vzpomenout.

Vrátil nahrávku v mobilu zase na začátek a tiše zamručel. Jen se zaposlouchat. Bude to zase dobré. Vždycky to přeci fungovalo.

Ucuknul, když zaregistroval postavu jen kousek od něj. Jistě si jen někdo šel pro štěně, které pořád poskakovalo vedle jeho nohou. Ta osoba ho nezajímala. Nebo spíš neměla zajímat. Bál se. Věděl, že to nezvládne, pokud na něj promluví. A jeho sestra teď byla až moc daleko. Nechápal to. Věděla to přeci. Proč u něj ještě nebyla? Nezachraňovala ho?

Zavřel oči a soustředil se jen na sluchátka. Věnoval tomu veškeré úsilí. Jen jeho hlas. Nic jiného. Měl pocit, že začne utíkat, ale ten fakt, že by toho ani náhodou nebyl schopný ho vyděsil ještě víc. Jenže přes to všechno tu bylo ještě něco dalšího, co ho kromě toho perfektního hlasu uklidňovalo. Přemýšlel. Soustředil se. Ta vůně byla v tu chvíli natolik specifická, že se nakonec musel chytit zábradlí, aby vůbec dokázal zůstat stát.

Zatřepal hlavou, zavřel oči a dlouze vydechl, než se vůbec odvážil je zase otevřít a otočit hlavu k té osobě. Měl pocit, že dostane infarkt. Že tohle jeho srdce nevydrží. Na chvíli se pousmál. Jen na malý okamžik se koutky jeho úst zvedly, než znovu sklonil hlavu a pevněji se chytl zábradlí. Nebylo to poprvé, co měl pocit, že tu s ním je. Přál si to tolik moc, tolik často, že tomu jeho hlava občas jednoduše uvěřila.

Štěněti nejspíš došla trpělivost, jelikož se jednoduše vrhlo na chlapcovu nohavici a začalo za ni tahat zuby. Trhnul sebou a znovu zanadával, když vypadla rovnou obě sluchátka. Chtělo se mu plakat. Bezmocí. Smutkem. Zoufalostí. Chtěl ho u sebe. Ne tuhle představu. Chtěl ho tu doopravdy. Jako předtím. Před tím vším hloupým.

„Sprosťáku."

Chlapec znovu ucuknul a protřel si oči. Myslel si, že zešílel. Nebo spíš zešílel ještě víc. To jedno jediné slovo znělo dokonale. Chlapci se v tu chvíli prohnalo hlavou tolik vzpomínek, které se snažil usilovně udržet. Znovu se zadíval na osobu vedle sebe. Hubené nohy, černé boty. Tmavý pásek. To triko už viděl. Znal ho. Obyčejné černé triko. Nosilo ho spoustu lidí. I tak ale pokračoval pohledem pomalu nahoru, až nakonec strhnul v pohybu, když se setkal s tolik známým pohledem. Chvíli jen zíral. Vlastně dlouhou chvíli.

„Nejsi opravdový," prohodil nakonec odhodlaně a několikrát zamrkal. „Nejsi," dodal rychle a znova zatřepal hlavou.

„A ty nadáváš," usmála se na něj osoba a zvedla si štěně do náruče. „Neposloucháte. Ani jeden."

„Nikdy předtím jsi se mnou nemluvil. Nikdy předtím po té nehodě," pousmál se a křečovitě svíral zábradlí. Věděl, že nejspíš mluví s naprostým cizincem, který se mu teď jen přesně hodil do tolik dokonalé představy. Zvláštní, co pouhá myšlenka dokázala.

„Jenže dnes jsi dospělý. Dřív jsem s tebou mluvit nemohl," pousmál se a lehce naklonil hlavu. Byl nervózní. Víc, než kdykoli.

„Nejsi opravdový," zavrtěl znovu mladší chlapec hlavou a obejmul sám sebe. Začínal se hroutit. Zoufale moc chtěl, aby opravdový byl. Aby měl svého Pána zpátky. Aby měl zpátky někoho, koho tolik miloval. Po kom toužil každičký den po několik dlouhých měsíců.

„To nic, Tro. To nic," pousmál se znova a váhavě udělal krok ke kudrnatému chlapci. Chvíli počkal, nechtěl ho víc vyděsit, ale když nijak nereagoval, přitáhl si ho rychle k sobě a pevně kolem jeho malého těla omotal ruce. Chtěl ho u sebe. Už jen u sebe. Nikdy jinak. Byl jeho. Jeho malý chlapec. Jeho malá čubka. Jeho přítel a hlavně nejlepší kluk, který kdy překročil práh jeho domu.