Tronnor One-shots

Stress relief

Asi jsem do teď neupozorňovala, za což se omlouvám, napíšu to zpětně před "úchylný" části. Tahle jednodílovka je 13+ (ofiko 18+ok?) Con Dom, Troye sub, petplay úchylka - komu se to nelíbí, nechť to přeskočí :) 

A pokud to někomu něco říká, budu ráda za názor :)

Díky.

N.

-

(Connor's POv)

Byla to jedna hloupá zpráva, která mě nutila jít domů rychleji a rychleji.

Potřebuji uvolení, prosím.

Nikdy nenapsal nic takového. Vždy se moc bál. Vždy byl moc stydlivý. A teď poprosil o další hru. Byl to neuvěřitelný krok dopředu. Začali jsme se vídat teprve nedávno. Když jsme se potkali poprvé, bylo to jen malé, vyplašené „štěně".

Hubený. Kudrnatý. Modrooký. Zatraceně moc roztomilý.

A teď dělal takové pokroky. Byl neskutečný.

Otevřel jsem dveře do ložnice a našel ho zahrabaného v peřinách. Oči a tváře měl opuchlé od pláče.

„Oh, Troye," sedl jsem si opatrně na kraj postele. Některé dny neměl rád, když jsem se přibližoval moc blízko. Vypadal vážně vystresovaně. Nechtěl jsem ho nějak víc rozhodit. „Někdo měl zase hloupé řeči? Kvůli obojku?" poukázal jsem na tenký proužek kůže upnutý kolem hubeného krku. Odmítal ho sundat. Říkal, že ho rád nosí. Jeho spolužáci tomu nikdy moc nerozuměli. Jen si z něj dělali srandu. Štěkali na něj a pískali. Někdy mi volal a smál se. Někdy plakal.

Tiše zakňučel a nevinně zamrkal. Na malý moment se ani jeden z nás nepohnul.

A pak ze sebe sundal peřinu, čímž odkryl své dokonalé pozadí spolu s černým ocáskem, který v sobě měl díky plugu upevněný. Musel jsem zalapat po dechu, abych reagoval v klidu. Nikdy tohle neudělal sám. Vždy se moc styděl. Bál se, že nebudu mít náladu. Když jsme se začali scházet, nikdo z nás netušil, že na tuhle úchylku narazíme. Vlastně jsem byl dost překvapený, když na to reagoval tak dobře. Připadal mi na to moc stydlivý. Nechtěl jsem ho tlačit do extrémů a on si to z nějakého důvodu vyložil tak, že mě to nevzrušuje.

Bylo to přesně naopak.

Sedl jsem si blíže k němu, zkoumajíc ho pohledem.

„Mám to brát jako ano?" usmál jsem se opatrně, „potřebuješ rozptýlení? Nemyslet na to?"

Tentokrát zůstal potichu a jen zakroutil tím božským zadkem, čímž rozpohyboval i ocásek. Jeho oči pořád visely na mně. Byl si nejistý. Nevěděl, zda dělá dobře. A já už ho dál odmítal držet v nejistotě. Poslední dobou si vedl moc dobře. Zasloužil si odměnu. A pokud tohle byl prostor v hlavě, v kterém se cítil v bezpečí, tak jsem ho v tom chtěl udržet. Nic nebylo důležitější, než aby se cítil sám sebou.

„V tom případě," přitáhl jsem ho k sobě silně za obojek a čekal, dokud se nesrovná natolik, aby stál správně na čtyřech. „Víš moc dobře, že psi v mé posteli nemají co dělat, nepletu se?"

Roztřásl se nad tím, jaký tón hlasu jsem použil a rychle zakroutil hlavou. Jeho oči byly ale pořád plné chtíče a očekávání. Dával mi tím najevo, že se ve skutečnosti nebojí. Po chvilce ticha zakňučel, nejspíš proto, aby na sebe upoutal dostatečnou pozornost a slezl z postele, kde se nemotorně poskládal na podlahu.