Game on

Kapitola 12: Zprávy

Ležela jsem na břiše na posteli a poslouchala Nickovo cédéčko Faling in, našla jsem jeho stereo. Potom, co jsem se vsadila s Nickem, mě zase zamkl v jeho pokoji ve kterém jsem byla u dvě a půl hodiny, což vím, díky televizi, co je za mnou , aby všechno vypadalo normálně, ale samozřejmě vím, že to normální není.  

Unesli mě. Jeden z mých nejlepších kamarádů je jeden z mých únosců. Mám zlomený kotník. Jsem zamčená v pokoji a i kdyby nebylo zamčeno tak pořád nemůžu chodit. Můj život je na hovno.

A co s tím můžu dělat? 

Absolutně nic. 

Už jsem prohledala celý pokoj a snažila se najít něco užitečného, ale nic jsem nenašla. 

Vím, že nemůžu utéct, protože mám zlomený kotník, ale to neznamená, že se odsud nedostanu. Když se nedostanu na policii, policie mě najde. Já se nevzdám tak snadno, já jim nedovolím, aby mě zlomili. Neprohraju sázku.

Proto musím najít telefon nebo počítač. Potřebuji něco, co mi může pomoci se spojit se světem mimo tuhle hloupou zed a plot. 

Ale nemyslím si, že jsou tak hloupý, aby něco takového jen tak nechali někde ležet, abych si to mohla vzít. Jsou chytří, ale já musím být chytřejší. 

A jak to udělám je stále otázka bez odpovědi.

 Převalím se na záda a zasyčím bolestí, když pohnu kotníkem. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, a to jak z bolesti tak i z frustrace, kterou cítím kvůli bezmoci, že jsem nebyla schopná utéct - zatím.  

Stereo přepne na jinou písničku a já ji okamžitě poznám "Good girls bad guys" a já jsem se skoro začala smát.

Tak proč se hodným holkám líbí zlý kluci? No, mám na to jednoduchou odpověď. Nelíbí.

 Únosci jsou - samozřejmě - špatně, ale já ani k jednomu nic necítím. I přesto se mi nelíbí.

Nesnáším je. 

Najednou už nemám náladu na hudbu, a já jdu, nebo se spíš plazím a vypínám stereo, když  televizní obrazovka upoutá mou pozornost. 

Vidím na obrazovce známou tvář je to asi dvacetiletá žena s mikrofonem v ruce. Její rty se pohybují, ale neslyším co říká tak vezmu dálkové ovládání a zesílím si hlasitost na maximum. Nyní hlas ženy, která stojí u fotky mě utopí v televizi.

 Proto, její biologičtí rodiče se nyní připojili ke hledaní svoji osiřelou dcery, kterou včera unesli, když skupina mladých zločinců vtrhla do Beckwith vysoké školy a unesli pět dívek, které pouze dvě byli osvobozené a  bezpečně se dostali do svých rodin." Ta žena udělala pauzu a fotka ženy s čokoládově zbarevený mi vlasy a šedivými oči se objevila vedle vysokého muže s krátkými vlasy v barvě medu, a modrými oči.

Ženiny vlasy jsou stejné jako moje vlasy, a modré oči, které patří muži jsou stejné jako moje vlastní.

Pravda mě udeří jako blesk. To jsou moji rodiče.

 Chce to čas než ty slova vstřebám, ale obraz zůstává, jak žena i nadále mluví, ale už nemohu nic slyšet, co říká. Jsem příliš v šoku. 

Moji praví rodiče, kteří mě opustili, když jsem byla ještě dítě, mě nyní hledají . Jsem jejich dcera.

Slzy byly nyní v mých očích a já málem začala nahlas křičet, když se reportérka zmizela s obrazovky, společně s mými rodiči. 

Nikdy jsem je neviděla. Nemám ani jejich fotku. Celý život, pro mě neexistující. Moje první slovo neslyšeli, taky nikdy neviděli můj první krok. Vše co moje máma uděla bylo to, že mě porodila a dala mi jméno, nic víc, nic míň.