Jsou to už tři dny, co jsem si zranila kotník a od té doby se nic zvláštního nestalo. Většinu času jsem držela jazyk za zuby, poskytoval jsem Nickovi tiché zacházení a nějak se mi podařilo vyhnout se problémům.
Jo a ukázalo se, že můj kotník nebyl zlomený, jen vyvrtnutý a překvapivě rychle se začal hojit. Opravdu nedokážu pochopit, jak to mohlo tak bolet a ještě být skoro zahojené. Můžu chodit, ale trochu to bolí, ale nestěžuji si. Vlastně si myslím, že je čas, abych se odsud pokusila dostat. Ne, že bych o tom dříve nepřemýšlela a nezkoušela to, ale s vyvrtnutým kotníkem se daleko nedostanete a já měla oči otevřené, ale bez štěstí.
Ale teď už mi dochází trpělivost a já nevím, jak dlouho ještě dokážu snášet Nicka a jeho arogantní, domýšlivý a nepříjemný přístup.
Už jsem to řekla jednou a řeknu to znovu. Pokud se nedostanu na policii, policie mě najde a já ho udám.
Nebaví mě čekat, nebaví mě, že nemůžu říct, co chci a být sama sebou. Jsem unavená z toho, že jsem tady, a chci se dostat domů.
Tentokrát nebudu jen bojovat, ale také vyhraju.
A začnu plánem A – dostat se Petrovi pod kůži.
Nemluvila jsem s ním od té doby, co jsem zjistila, co udělal, a věřte mi, nechci prolomit ticho, které mezi námi pohodlně zavládlo. Nechci prolomit ledy mezi námi, ale bojím se, že musím.
Možná, jen možná, Peter není úplný blázen. Možná mě považuje nebo považoval za svoji kamarádku a choval ke mně nějaký přátelský vztah. Opravdu doufám, že ano, protože na tom je celý můj plán postaven.
Promluvím si s ním, řeknu mu, že chci zapomenout na to, co se stalo, a začít znovu, že tady potřebuji kamaráda, a doufám, že mi to vyjde.
Potřebuji ho dostat na svou stranu, nebo alespoň někam mezi mě a ostatní, a hned začnu vymýšlet plán.
Je odpoledne a já sedím v obýváku úplně sama. A ne, není to proto, že mi věří, ale proto, že z tohoto sklepa nevede absolutně žádná cesta ven a ostatní kluci jsou nahoře a pravděpodobně sledují každý můj pohyb na kameře.
Nooo, vůbec to není strašidelné.
Vstanu z pohovky a vypnu televizi, stejně tam nebylo nic, co by stálo za to sledovat, jdu nahoru.
Kluky najdu v hlavním obývacím pokoji, což je ten velký, kde seděl Will, když jsem se pokoušela utéct, a když vejdu do místnosti, všichni obrátí svou pozornost směrem ke mně a já cítím, jak mi lehce zčervenají tváře a rozhodnu se to neskrývat a místo toho to využiju ve svůj prospěch.
Normálně bych skryla všechny svoje pocity a chodila se zdviženou hlavou, ale teď to dělám proto abych se odtud dostala, a když se prodírám ke klukům, pořád zírám na své nohy.
Zastavím se před Petrem, který sedí s telefonem v ruce.
"Uhm..." zamumlám a začnu se kousat do rtu, "c-můžeme si promluvit?" ptám se, koktám schválně. Nesnáším hraní si na slabou, ale pokud mě to může dostat z téhle pekelné díry, udělám to ráda.
Petr se na mě dívá zmateným pohledem a svraštěným obočím.
"Ehm... jo, jasně." Postaví se a zdá se, že je mu to krajně nepohodlné, což mě zevnitř trochu rozesmívá.
"Pojďme do mého pokoje...", zamumlá a začne kráčet nahoru. Následuji ho a cítím spalující pohledy ostatních kluku na svém krku.
Jeho pokoj je blízko schodiště, a když se dostáváme dovnitř, stojím neohrabaně u dveří, když si sedá na postel. Po pár vteřinách trapného ticha poplácá místo vedle sebe a já si k němu pomalu přisednu.
"Tak...o čem chceš mluvit?" řekne a prolomí ticho.
Cítím, jak se mé oči lesknou a setkám se s jeho pohledem se slzami v očích a chvějícím se spodním rtem.
"P-považoval jsi mě někdy za svoji kamarádku?" Otázka je skutečná a já chci odpověď.
Petr si povzdechne.
"Allie", snažím se být v klidu, když mi řekne moji přezdívkou, "vždycky jsi byla moje kamarádka. Nechtěl jsem, aby si tě sem vzali, ale nemůžu jim říkat, co mají dělat a co ne."
Díky jeho slovům se cítím trochu, ale jen trochu lépe.
"T-takže jsi p-pořád můj... kamarád?", koktám a utřu si slzu.
"Jestli chceš, abych byl," říká polohlasně, "ale nerozumím tvé náhlé změně nálady. Opravdu ti chci věřit, ale vyhýbáš se mi celé dny a já tě znám." Allie. Nikdy nebrečíš ani se nevzdáváš, natož abys někomu odpouštěla jen tak."
Na moji lež přece přijît nemůže.
J-já jsem se změnila. Toto místo je děsivé a chybí mi můj domov. Jsi vše, co mi z toho zbylo, z domova..."
Nejsem si jistá jestli mi věří a rozhodnu se k činu.
Zabořím hlavu do dlaní, rozbrečím se a nechám slzy volně padat po tvářích.
Když mě Peter obejme kolem ramen, usměju se do dlaní a vím, že jsem uspěla.
"Psst...", zašeptá a začne se mnou houpat sem a tam. Po pár minutách se odtáhnu vzlykající a se zarudlýma očima.
"Chceš něco?", ptá se Peter ustaraně, "čaj? kafe? Něco?"
Věnuji mu pokus o malý úsměv.
"Čaj, p-prosím."
"Dobře," řekne a vstane, "počkej tady, za chvíli se vrátím, ano?"
Na odpověď jsem kývla hlavou a sledovala, jak odchází z místnosti. Jakmile jeho záda zmizí z mého dohledu, utřu si pár zbývajících slz a začnu prohledávat pokoj.
Můj zrak okamžitě přistane na malém, obdélníkovém předmětu na posteli.
Jeho telefon.
Bingo.
VOCÊ ESTÁ LENDO
Game on
Mistério / Suspense"Chci ji", říká hlubokým hlasem a přiměje mě, abych se chvěla. Jeho vlasy a oči mají stejnou barvu, jako obloha v noci a jeho rty jsou stočeny v zlomyslném úšklebku. Natáhl ke mě ruku a jemně se dotkl mé tváře a já jsem udělala krok zpět, moje oči b...
