Game on

Kapitola 2: Vetřelci

Zhluboka se nadechnu a snažím se dech zadržet na tak dlouho, jak jen dokážu, slyším kroky, jak někdo jde do tělocvičny.  Mužské hlasy na sebe křičí a já slyším výkřiky, zatím co se vetřelci vrhnou na dveře, které vedou do šatny. Myslím, že je to jen otázka času, než se dostanou dovnitř, tak či onak.

"Utekl někdo ven?", slyšela jsem, jak říká mužský hlas a druhý mu odpovídá.

"Ne, hlídáme všechny východy. Všichni jsou v šatnách.

Vydechnu až první osoba promluví znovu a cítím, že celé mé tělo mrzne.

"Ne všichni" Ve stejnou dobu, jak jsem to slyšela, zaslechla  jsem také kroky, které se blížily ke mně, přicházeli čím dál blíž k mojí skrýši.

Prosím, nedívej se na mě, prosím, nedívej se na mě. Prosím-

"Ale, ale, ale...co to tady máme"?, říká někdo posměšným tónem. Jsem nucena naklonit hlavu nahoru, jen proto, abych se setkala s dvojicí zelených očí, které jsem nikdy předtím neviděla. Udělá krok blíž ke mě a já se začala plazit zpět po zemi, ale zeď mi zabránila se pohybovat dál a viděla jsem, jak se pobaveně ušklíbli.

"Problém, květinko"?

Neodpovídám, a nechci se na něj dívat. Kdo ještě říká květinko? Zní to strašně.

Když si uvědomí, že nebudu odpovídat, začne se smát a natáhne ruku směrem ke mně, aby mě mohl  vytáhnout. Stočím se do klubíčka a vydechnu úlevou, když si všimnu, že na mě zrovna nedosáhne. Má v cestě podstavec a ted jsem za ten podstavec neskutečně ráda. Nemůže udělat žádné další  kroky směrem ke mně, ale podstavec dosahuje jen k jeho boku a já vím, že jsem v pasti. Ale vezmu si všechny další vteřiny svobody, které můžu dostat. Nevím, co udělá on a ostatní, když mě mají, ale nechci to ani vědět.

"Vstávej", zavrčel na mě a já jsem zavrtěla hlavou.

"Ne" 

Vzdychne a vypadá rozčíleně, opakuje svá slova skrz zuby. "Vstávej"

Zavrtěla jsem hlavou a vidila jsem, jak rychle sevřel ruku. 

"Vstan ted, nebo tě postávím já". Vyhrožoval mi , ale zůstala jsem na mém místě, aniž bych se pohla o jeden centimetr.

Vydal hlasítý povzdech a vytlačil podstavec, který přistál na tvrdé zemi s praskáním, ale nemyslím si, že se rozbil. Snažím se od něj dostat pryč, když ke mě opět natahuje ruku, ale tentokrát tu není nic, co by ho mohlo zastavit, chytí mě za ruce a já zaknučím bolestí. Vytahuje mě z malé místností a tělocvična je stále prázdná. Alespon moji spolužáci jsou prozatím v bezpečí. 

"Hmm ... a co s tebou mám dělat, květinko?" říká ten chlap, co mě drží za ruku, ale neříká to nikomu konkrétnímu. Začnu kopat a házet rukama a nohama, abych se od něj dostala, slyším, jak se za mnou směje. Přestanu se hýbat a namlouvat si, že se uvolní  jeho pevné sevření a když cítim, že jeho sevření trochu změkne, dám mu loktem do břicha. Vydává ze sebe zaúpění, vytrhnu mu moji ruku a běžím k jednomu z východů. Rychle jsem se podívala za sebe a vidila jsem, že běží za mnou, ale jsem dobrá studentka P.E a běh je jednou z mých nejsilnějších stránek. Dojdu ke dveřím a chci je otevřít, ale to by byla ta nejhloupější věc, kterou bych mohla udělat. Chodba je plná vetřelců a já prostě jednomu z nich uteču a narazím na tucet dalších. V poslední chvíli se otočím a zamířím k tribuně. Muž se zelenými oči je ted těsně za mnou a jsem si jistá, že nemám času nazbyt. Mám jeden problém. Nemám kam jít. Tribuny jsou jen dočasné místo, kde se můžete skrývat a tím dočasným myslím, že tu můžu být jen pár sekund. Ale jak jsem řekla předtím, mít ještě pár sekund svobody je lepší než nemít žádnou.