Nová část mého života

Kapitola 22

,,Ahoj Anežko, všechno je v pořádku, lehni si sem a my tě zavezeme do sanitky, nemáš se čeho bát."

Říkal mi jeden ze záchranářů. Máma šla do vedlejší místnosti promluvit si s třídním, Keberlovou a záchranářem. Zatím jsem viděla jen 3 z nichž jeden byla žena. Ten ve vedlejší místnosti byl vysoký, měl divoké černé vlasy které by se nedaly zčesat. Byl celkem hezký. Ten který na mě mluvil byl už starší. Typuju na 40. A žena mladá a určitě hodná.

,,Odvezeme tě opatrně do sanitky a uvidíme co bude dál."

Řekla právě ta žena. Zvedla jsem se ze židle a málem ztratila rovnováhu. Záchranáři byli ale pohotoví a hned mě chytli a položili na lehátko. Byl to divný pocit. Jako bych už ležela v rakvi. Nebyl tam žádný polštář což nesnáším ale člověk prostě nemůže mít všechno.
Venku byla další žena v uniformě, zhruba ve stejném věku jako ta druhá paní. Obě dvě držely dveře a chlap mě opatrně vezl. Všichni se báli jako kdybych se měla při každém nárazu pozvracet. Čekala jsem že mě budou do záchranky cpat čtvrthodiny ale netrvalo to ani 2 minuty. Zřejmě to už musí mít nacvičené. Kolik lidí asi museli takhle vozit aby se to tak perfektně naučili?
Paní, co čekala venku, mě dokonce přikryla dekou i když venku bylo 20 stupňů ale co, hlavně že se starají.
Konečně jsem zahlédla toho čtvrtýho záchranáře ale nikde jsem neviděla mámu a třídního. Chvilku mluvil se svým týmem a pak všichni přikývli a rozešli se. Ten starý chlap šel na místo řidiče, ženská co čekala venku šla za ním. Zbylí dva nastoupily do vozu ke mě a zabouchli dveře. Začala jsem se bát. Pán se posadil co nejblíž ke mě.

,,Takže s mámou jsme se dohodli že tě dneska odvezeme bez ní. Je to proto, že tě potřebujeme zrentgenovat a různě otestovat abychom zjistili, co se ti stalo. Máma může přijít až zitra kdy se dozvíme výsledky a pak se uvidí.
Tvůj učitel půjde do  třídy a všechno tvým spolužákům řekne. Jinak já se jmenuju Robert, tady naproti je Alenka. A támhle vepředu sedí Pavel a Kateřina. Můžeš nám říkat klidně křestním jménem."

,,Ale já tu chtěla mámu."

Řekla jsem se slzama v očích z toho že tu není nikdo koho znám.

,,Maminku brzo uvidíš. Ani nemrkneš a všechny testy budeš mět za sebou."

Řekla Alenka klidně.

,,Kdy mě může někdo návštívit?"

,,Návštěvy máme každý den kromě víkendu od tří do půl šesté."

,,Kam to jedeme?"

,,No přece do nemocnice, ne?"

Zasmál se Robert nad mou otázkou ale nepochopil mě.

,,Ale do jaké?!"

Zařvala jsem. Všechno co jsem teď najednou chťela mi nedovolili. Myslela jsem že vždycky když je někdo v sanitke musí tam někoho mít. Nějakou podporu. Ale já tu podporu už dneska neuvidím. Nikoho. Hromadil se mi vztek.

,,Buď v klidu. Jedeme do Dětské nemocnice, to myslím víš kde je. A promiň to nebylo vtipné."

Jako kdyby tím už mohl něco změnit.
Už navždy budu ta co spadla ze schodů a omdlela nebo co.

,,Co se mi stalo?"

,,To brzo zjistíme Anežko."

,,Chci spát."

,,Bohužel to nejde, nemůžem ti dát nic na uspání, nevíme jestli by ti to ještě víc neublížilo, vzhledem že si dítě. A navíc na testy musíš být vzhůru."

,,Jsme tady!" Zařval Pavel.

Vytáhli mě ven a vstoupily jsme dovnitř budovy.
Často jsem tu vystupovala se sborečkem takže jsem to tu znala. Ale znala jsem jen halu a ne celý areál.
Zabočily jsme do levý chodby a pak doprava. Nechtěla jsem se dívat na ostatní kolemjdoucí.

,,Mamka mi řekla abys dostala ten nejlepší pokoj tak jsme tady. Pomůžu ti vstát."

Zvedl mě na nohy a já se rozhlédla kolem.
Po pravé straně byla postel a nějaké skříně a hned naproti mě bylo okno. Nalevo byl vchod do koupelny, telrvize a nějaký křesla. V pokoji byly modré stěny a modrý koberec.
Aspoň tenhle pokoj mě utěšil. Představovala jsem si že budu s nějakýma dalšíma lidma v malý místnosti.
,,Takže máma nám ještě nějaké tvoje věci přinese. My uděláme rozvrh testů a dalších věcí. Zatím se tu porozhlédni a ve 12:30 je oběd. Dostaneš gyros."
,,Gyros zní dobře."
Odpověděla jsem trošku zvesela. Gyros nezní dobře. Zní božsky. Miluju tohle jídlo.Nemohla jsem se dočkat až se najím. Bude to vlastně moje první teplé jídlo za dva dny. A plus mám ještě koupelny  a pokoj sama pro sebe. Možná bych to tu vydržela i týden. To by mi vyhovovalo jít do školy až příští týden. Lehla jsem si do postele a pustila si telku. Koukla jsem na hodiny a bylo za pár minut 12.  Ať už je tady to jídlo. Žádny testy nechci.