The Deadly Games

15

V noci jsem se probudila a nebe prořízl blesk. Sakra, budu se muset schovat. Někde v dálce se ozval křik a zanedlouho poté se ozvalo dělo. Někdo právě zemřel. Uslyšela jsem nějaký zvířecí zvuky. Mutové. Musím i hned odejít. Rychle jsem si sbalila spacák a vzala jsem si pryč všechny své zbraně. Co nejrychleji jsem se rozutekla pyrč. Za mnou se zničehonic hnalo nějaké zvíře. Byl to mut. Samozřejmě, že to byl mut. Co jiného by to také bylo? Podívala jsem se za sebe a za mnou běžel. Měl černou, dlouhou srst, která splívala s temnou nocí. Oči měl úplně rudé a z tlamy mu odkapávaly sliny. Pokud neuteču, bude po mě. 
Zahla jsem doprava a sjela jsem po zadku dolů z kopce. Nevím kam, pouze jsem běžela. Otočila jsem se znovu a vedle černého muta běžel další, s krásnou bílou srstí, rudé oči vypadaly ještě děsivější, než na tom černém. Kde se tam sakra vzal, přísahala bych, že předtím tam byl jenom jeden. To je jedno z dalších "kouzel" tvůrců her. Nikdy nevíte, kdy se před vámi objeví další.
Hnali se vedle sebe a snažili se předehnat. Pohled na ně byl děsivý. Nesměla jsem se moc vzrušovat jejich odpudivým vzhledem, protože můžu zpomalit a roztrahjí na kousíčky. 
Schovala jsem se mezi dva stromy posazené až moc blízko u sebe. Mutové si toho nevšimli a běželi dál. Možná vypadají děsivě, jsou ale úplně hloupí. Ještě chvilku jsem tam zůstala, abych měla jistotu, že jsou pryč a pak jsem si vyklínila ze stromů. 
Doufám, že nejsou vytvořeni tak, aby mě přechytračili. Nikde nepraskla větvička, ani nešustilo listí. Vzduch stál, nebyl žádný vítr. Něco se chystá. Něco mnohem většího, než mutové. Vyběhla jsem do kopečka a přemýšlela jsem, co dál. Tam, kde jsem spala se už vrátit nemůžu. 
Rozhlédla jsem se okolo a zjistila jsem, že už se rozednívalo. Kolik hodin mě ty mutové mohli honit? 
Otočila jsem se kolem své osy a sledovala, kde by mohli být hory. Potřebovala jsem vodu a lovit. Potřebovala jsem potravu. Našla jsem je téměř hned. Byli hned předemnou a hromadou stromů. Rozešla jsem se dopředu, směrem k horám a začala jsem horlivě přemýšlet. Kromě toho výstřelu v noci jsem jiný neslyšela, to znamená, že by Ross mohl být v pořádku. Jenže je tam stále to mohl. Ne že je. Povzdychla jsem si a šlapala jsem dál, hory už byly blíž. Vzpomínala jsem, co se včera událo. S Rossem jsme šli na lov. Šli jsme a narazili jsme na profíky. Přitiskli jsme se s Rossem zády k sobě a řekla jsem mu svůj plán. Za mnou utíkala Iris, naposledy jsem Rosse viděla jak uhání opačným směrem, co já. Pak mě málem zabila trojzubcem. A já jí do ramene zarazila sekeru. Neslyšela jsem ale dělo. Možná jí ta ruka upadla, nebo nevím, ale přežila to. A bude mě chtít zabít ještě víc. Co bude, už chce. Ale sakra, vždyť já žádné dělo neviděla. Je naživu. Musí být! Pak už by nic nemělo smysl... 
Ani jsem si nevšimla, že už jsem došla k horám. Jak dlouho jsem přemýšlela? Podívala jsem se na nebe a přemýšlela jsem, kolik by mohlo být hodin. Vypadalo to, že je tak dopoledne. Na nebi dokonce trochu zářilo slunce a nebe bylo téměř bez mráčků. 
Stoupala jsem výš do hor a užívala jsem si svěží vzduch. Bylo to příjemné. Vystoupala jsem na vrchol a kochala jsem se tím nádherným výhledem. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Cítila jsem, že je Ross v bezpečí. Sedla jsem si na zem a sledovala jsem létající ptáky. Sáhla jsem si do vlasů a vyndala jsem si Natahovu sponku pro štěstí. ,,Kéž bys tady byl," zašeptala jsem. 
Chápejte mě dobře, Nathan je můj stylista a kamarád, jediný kamarád, kterého mám... a dala bych cokoliv za to, abych nebyla sama. 
Lehla jsem si na studenou zem a nechala jsem horké slzy stejkat po tvářích. Chyběla mi matka, chyběl mi Nathan a musela jsem pořád myslet na Rosse. Chtěla jsem tak moc, aby vyhrál... aby se mohl vrátit za Clarissou, i když s ní bude mít možná trochu problémy. S vydechnutím jsem se posadila a posbírala jsem všechny své zbraně. Zašla jsem do tmavých lesů v horách s úmyslem lovit trochu větší zvířata, než je veverka nebo reprodrozd. 
Oštěp zůstal Rossovi, takže se bude špatně lovit, ale mám mačetu, kterou jsem ukořistila, a nože.
Vzala jsem si ten největší a nejostřejší nůž, který jsem měla a potichu jsem se plížila lesem. Přede mnou byl sob, nevím, jak tu mohl být, ale byl. Musel být upravený.
Namířila jsem a vrhla po něm nůž. Zapíchl se mu do boku a zvíře bolestně zaskučelo. Otočilo hlavu a snažilo se nůž vytrhnout. Ušklíbla jsem si a vrhl po něm sekeru. Zapíchla se do krku a spadla na zem. Zvířeti z rány stříkala krev a po chvíli spadlo na zem smrtící ránou. Nechala jsem ho chvilku být a pak jsem uháněla k němu. Mohlo třeba hrát, že je mrvé, tak jsem se k němu přiblížila, popadla sekeru a chytla jí v obraném gestu. Nic. víře už bylo mrtvé. Měla jsem zajištěnou potravu na několik dní, to znamená, že už nemusím (zatím) lovit. Když mi to vystačí, můžu se ukrýt do jeskyně a tam trávit celé dny ve spacáku. Splátci se mezitím pozabíjí sami a já budu v klídku ležet v jeskyni a na nebi to všechno sledovat. Pane bože, o čem to přemýšlím? Vždyť musím znovu najít Rosse a zajistit mu výhru. Ostatní mi jsou bohužel ukradení. Takže žádné ležení v jeskyni. Budu hledat Rosse, ale až zítra. Je mi zima a jsem unavená a mám hlad.
Povzdychla jsem si avytrhla jsem zvířeti nůž z boku. Jsem zvědavá, jak ho odtáhnu dolů.
Chytla jsem ho za nohy a táhla ho ven z lesa. Bylo hrozně těžké. Když jsem ho vytáhla ven z lesa, položiula jsem ho ke stromu a z batohu jsem si vyndala termosku. Žíznivě jsem se k ní přisála a zjistila jsem, že v ní nic není. Sakraaaaa, musím ještě k potůčku pro tu vodu. Néé, já tam nechci, ale pít potřebuju. Znovu jsem si povzdechla a vydala jsem se k potůčku. Cestou jsem kopala do kamínků a ztuhlé trávy, které nebylo mnoho.
Došla jsem k potůčku a otevřela jsem termosku. Ponořila jsem jí do potoka a začala do ní proudit voda. Když byla plná, uzavřela jsem víčko a vydala jsem se zpět ke stromu, kde jsem nechala zvíře.
Došla jsem ke stromu a moje jídlo bylo pryč. Co to? Vždyť bylo mrtvé, zabila jsem ho! Jak mohla zmizet, jak?! Těžko by uteklo, když jsem ho zabila. JÁ! Někdo mi ho ukradl. No jasně, v horách jsou splátci. Spojenci, protože jeden splátce by ho tak rychle neodtáhl. Právě teď mě mohou klidně sledovat. Vytáhla jsem nůž a do ruky jsem si přichystala sekeru. Otočila jsem se okolo své osy, ale nikde nikdo.
Ulovila jsem si k večeři dalšího reprodrozda a natrhala jsem si pár bobulí a zamířila jsem dolů z kopce.
Po asi hodině jsem našla svojí milovanou jeskyni.
,,Haló?" řekla jsem dovnitř, ozvala se jen ozvěna. Na zkoušku jsem tam hodila nůž, ale nic, padl do písku a kamení. Sklouzla jsem po zadku dovnitř a skončila jsem vevnitř.
Vše bylo tak, jak jsem to tam nechala. Mé stopy. Povzdychla jsem si, sundala jsem si batoh a položila jsem ně něj reprodrozda. Vytáhla jsem spacák a dala jsem si ho doprostřed jeskyně.
Vyšla jsem ještě ven do lesa pro dřevo. Uřezala jednomu stromu nakraji lesa větve a vrátila jsem se zpátky.
Poskládala jsem větve co nejdál od spacáku a zapálila je. Po jeskyni se rozlilo jemné tlumené světlo a já se zachumlala do spacáku. Vymýšlela jsem jak opeču reprodrozda. Nakonec jsem měla jeden šíp, tak jsem ho napíchla na šíp a dala nad oheň.
Po nějaké době bylo maso opečené, venku už se stmívalo. Sundala jsem šíp s masem a snědla ho. Chuť byla stejná, jako u těch předchozích reprodrozdů. 
Když jsem maso dojedla, venku už byla tma a já se i se spacákem přesunula ke vchodu do jeskyně. Za chvilku jistě bude, kdo dnes zemřel a šílím zvědavostí, kdo dneska zemřel, ozvalo se přeci dělo. Snad to nebyl Ross...
Kousek od lesa přistál padáček. Nemám nejmenší tušení pro koho mohl být, možná pro ty spojence nahoře... ale to by ho poslali nahoru. To muselo být pro mě, nebo pro někoho, kdo táboří poblíž. 
Opatrně jsem se vysoukala ze spacáku a vzala jsem si sebou nůž a sekeru, pro případ, že tam někdo bude. Vyšplhala jsem ven a utíkala jsem k tomu místu, kam padáček spadl. 
Doběhla jsem to a co nejrychleji jsem ho otevřela. Byla tam termoska, jsem zvědavá, co v ní budu mít. Rozhlédla jsem se a upalovala jsem zpět do jeskyně. Zklouzla jsem dovnitř po zadku a opět jsem se zabalila do spacáku. 
Otevřela jsem víčko a tekutinu ochutnala. Byl to nějaký čaj, pěkně se mi to teplo z něj rozlejvalo po těle. Bylo to příjemné. Ještě jednou jsem si lokla a pak se na nebi ukázal erb Panemu. Svou pozornost jsem pesunula na nebe. 
Objevila se tam tvář neznámé splátkyně ze čtvrtého kraje, kterou v noci roztrhali mutové. Pak nebe pohaslo. 
Opět jsem si šťastně oddechla. Ross je naživu. 

Omlouvám se, že je to poslední dobou tak nudný, ale potřebuju ještě pár nepotřebných živých splátců, pak s nima zatočim, slibuju :P Je to docela nuda, ale v příštím díle se už bude něco dít, doufám :P Děkuju za případné votes a komenty♥