The Deadly Games

6

Ležela jsem na lehátku. Byla jsem přikrytá modrým papírovým hadrem.

Někdo mi na nohy přilepil bílé pásky a trhl.

Zakřičela jsem.

,,No, máte holt v 12. kraji vypadat jak lidi a né opice," zvedla jsem hlavu a podívala se po hlase. Muž se zelenými vlasy a kůží zelenou jak vodník vyhodil pásky do koše. Byl to můj vizážista.

Nad hlavou se mi objevila děsivá ženská hlava s růžovýma vlasama a piercingem na bradě. Vzala si pinzetu a začala mi trhat obočí. Tiše jsem zasyčela.

,,Fabio má pravdu, drahá. Než půjdeš k stylistovi, musíme tě pořádně upravit."

Fabio mi po obličeji začal patlat nějaký krém. Hodila jsem po něm vražedným pohledem.

,,Zlatíčko, máš hrozně vysušenou pleť," reagoval Fabio na můj pohled.

,,A seš hrozně špinavá. Copak tě Fabio neumyl?" přisadila si děsivá ženská.

,,Umyl jsem jí! Ale ta špína nejde dolů," Fabio mi po obličeji začal mazat krém na mou pleť.

,,Šmudla," posmívala se děsivka. Odložila pinzetu a vzala si kartáč, začala mi rozčesávat vlasy.

Fabio mě mezitím ještě jednou vzal sprchou.

Fabio mi pomohl do papírových šatů a oba odešli. Teď jsem měla čas se kolem sebe porozhlédnout.

Byla jsem v šedé místnosti bez oken. Bylo tu jen to lehátko, sprcha, zrcadlo s líčením a kartáčem, židle a dvě zářivky.

Slezla jsem z lehátka a podívala jsem se do zrcadla. Vypadala jsem jinak. Ale jak? Co se změnilo? Určitě jsem nebyla špinavá. Mé černé havraní vlasy vypadaly světlejší. Ne, určitě byly světlejší, čisté. Děsivka mi je tak vyšampónovala, že se divím, že ještě nejsem plešatá.

Mé vyhublé tělo - pro Kapitol naprosto normální, v Kapitolu anorexie, u nás hladomor - vypadalo pod tím hadrem, jako kdyby vůbec neexistovalo.

Lehla jsem si zpět na lehátko. Ještě pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem v Kapitolu a za pár dnů už budu mrtvá. Kéž bych matce mohla napsat dopis.

A teď přišel na řadu Ross. Je tak milý a taky mě nechce zabít. A to co jsem udělala v noci... ugh, jsem tak stupidní!

Otevřely se dveře a v nich se objevil černovlasý muž kolem třicítky. Zavřel za sebou dveře a sedl si na židli.

,,Jmenuju se Nathan a budu tvůj stylista," natáhl ke mně ruku a já ji přijala.

,,Elodie," řekla jsem tiše a on přikývl.

,,Budu ti dělat dva kostými. Jeden dnes na předváděčku a druhý k rozhovorům s Caesarem. Chci abys mě brala jako kamaráda, jako někoho, komu se můžeš svěřit a ne tolik jako otravného stylistu. Znáš své míry?"

,,Ne. Nemáme co do huby, těžko můžu vědět své míry."

,,Dobře. Tak tě změříme a zařídím kostým. Vím, že jste horníci, podle toho se s Rossovou stylistkou zařídíme," vzal krejčovský metr a přišel ke mně.

,,Nejsem si jistá, že bude co měřit."

,,Bude."

,,A to se musim svléct?" zděsila jsem se.

,,Ne. Stačí, když si stoupneš." usmál se. Že by byl někdo v Kapitolu normální? A je možný, že se skamarádíme?

,,Nezděs se prosím těch mír."

,,Hladomor, jistě. Neboj."

Měřil mi prsa, břicho a pas.

,,Seš statečná." řekl, když mě měřil.

,,Proč?"

,,Jdeš do arény."

,,S klukem, kterýho miluju," zamumlala jsem, ale Nathan to slyšel.

,,Ty Rosse miluješ?"

,,Jo. Předtím se mi jen líbil, ale měla jsem šanci ho poznat a je úžasný. Ale nikdy spolu nebudeme, protože jeden z nás umře, né-li oba. A má Clarissu."

,,Clarissa je ta dívka, která veřejně řekla, že prezidenta zabije?"

,,Jo. Drby se tu šíří rychle," pousmála jsem se.

,,Viděl jsem záznamy. Budu ti fandit."

,,Nikoho zabít nechci. A už vůbec ne Rosse. Chci dokázat Kapitolu, že nejsem loutka v jejich Hrách. Udělám všechno proto, aby nebyly."

,,Podpořím tě v tom."

,,Vždyť seš Kapitolan," povzdychla jsem si.

,,Ale ne všichni jsou proti vám. Zrovna já. Zakázal bych to. Poslušnost jde zařídit i jinak, nejenom zabíjením nevinných obětí. Nezasloužíte si to," chytl mě za ramena a díval se mi do očí.

,,Bohužel musím jít. Ty musíš zůstat tady. Večer přijdu."