Poslední duše (Undertale FF)

XIV. - Příliš pozdě

Blastery vystřelily. Mika vykřikla. Sans se vrhnul k zemi.

Za chvíli světlo vyhaslo. Mika i Sans leželi v prachu a Papyrus stál nad nimi - a chystal další útok. Gaster ležel opodál a nejevil známky života, nemohl ale být mrtvý, ne po tomhle všem...

Chvíle, kdy se nad nimi otevřela tlama dalšího Blasteru, jako by se natáhla na několik dlouhých minut. Sansovo kouzelné oko zíral do paprsku, který se formoval uvnitř, a on sám byl ochromený strachem. Mika zdvihla ruku, magický štít, který tak vytvořila, se ale prolomil jen pár sekund potom, co Blaster vystřelil.

"Na to, co máte být zač, jste dost slabí," zavrtěl hlavou Papyrus. Potom se otočil a pomalu odcházel, těla přitom zvedl kouzlem a nechal je letět za sebou.

***

Jen o pár minut se minuli, to ale nemohli vědět. Pod Podzemím je tma ve dne i v noci a Papyrus uměl chodit skutečně velmi potichu, když nechtěl být slyšen.

"Určitě to bylo tady?" podívala se Tori pochybovačně na Kapradě. Ten přikývl.

"Jsem si naprosto jistý."

"Ale kde tedy jsou?" V jejím hlase byla slyšet panika, ale ze všech sil se snažila nedat strach najevo.

Ne, že by se Mettaton nestaral, co se tu dělo; strávil ale posledních pár hodin v bezvědomí, a tak se nechtěl do ničeho míchat. Raději zkoumal stěnu tunelu. Vsadil by se, že tahle prasklina tu předtím nebyla...

"Jediná logická možnost je, že se vypravili do Jádra a odtamtud do Nového domova, kde Asriel sídlí. Není tu moc jiných míst, kam jít, se dvěma zajatci navrch."

Nový domov! O něm Frisk Tori taktéž vyprávěla, dívka se teď ale bála, jak moc se to vyprávění lišilo od skutečnosti.

"Do Jádra trefím i poslepu, ať jsem kdekoli," zazářil Mettaton. "Můžeme vyrazit hned!"

Přirozeně se ujal velení. Tori věděla něco málo o tom, že to v Jádře se udál ten slavný televizí přenášený souboj Mettatona s Frisk, a domyslela si, že je robot naprogramovaný, aby do něj vždy nějakýn způsobem trefil.

Pak ji ale něco napadlo. Otočila se ke Kapraďovi.

"Nemusíš chodit s námi," řekla mu. "Odteď už je to jen náš problém. Jestli chceš, vrať se. Nedržím tě tady."

Zazubil se a ukázal přitom ty své jehličkovité špičáky. "Stačí říct, že mě tu nechceš. Já to ponesu v pohodě."

"To ne," bránila se Tori. "Jen... tě nechci dál obtěžovat. Už tak jsem zavařila život dosti obyvatelům Podzemí."

Zavrtěl hlavou: "Ne, to já jsem tu začal dělat problémy. Půjdu s vámi, třeba budu nápomocný."

"No tak, jdete už?" zavolal na ně Mettaton. Byl už asi patnáct metrů vepředu a až teď si uvědomil, že ho druzí dva nenásledují.

"Jdeme už?" usmála se Tori na Kapradě. Přikývl a oba přidali do kroku, aby Mettatona dohnali.

Nešli moc dlouho, když Kapraď zaslechl zvuk padajícího kamení. Nejdřív to byl jen drobný štěrk, i to ale stačilo, aby si ho všiml.

"Zdrhejte!" zařval. Tori s Mettatonem se rozběhli bezhlavě dopředu. Už i oni slyšeli, jak se chodba za nimi začíná bortit.

Kameny dopadaly za ně a zvuk toho byl strašlivý. Jeden drobný kamínek trefil Tori do ramene. Zakřičela a ještě zrychlila. Předehnala Mettatona, kterému se na podpatcích neběželo nejlépe, byl ale hnán stejným strachem jako ona.