Poslední duše (Undertale FF)

III. Další člověk?

Do Grillbyho hospody dorazili jako lusknutím prstů. Místo přátelského interiéru, který měl být nasáklý odérem smaženého jídla a plný moster, je však přivítala stísněná místnůstka, osvětelná pouze plamenem na hlavě jejího majitele. U jednoho stolu sedělo bledé deformované monstrum se dvěma tvářemi a spoustou nohou, u dalšího popíjeli dva drsně vyhlížející ozbrojenci. Jinak byl lokál prázdný.

"Grillby," řekl Sans. Oslovený zvedl hlavu od mytí nádobí a gestem dal najevo, že poslouchá.

Kostlivec pokračoval: "Našel jsem člověka. Neptej se mě, kde a jak, prostě ji schovej. Ať ji ti královi psi nenajdou."

Tori strachem ani nedutala. Tohle nebylo Podzemí, jak si ho představovala - muselo se stát něco hrozného.

Grillby kývl a silnou rukou ji uchopil za zápěstí. Čekala, že jeho kůže bude na dotyk pálit, ale místo toho byla cítit jako kůže normálního člověka. Vedl ji ke dveřím v nejvzdálenějším koutě místnosti, potom nahoru po schodech.

V horním patře nebyla okna a strop byl tak nízký, že samotné Tori se nacházel kousek nad temenem hlavy. A to nikdy nebyla zvlášť vysoká. Došlo jí, že budova bývala nejspíš jednopatrová, pak ji ale z nějakého důvodu rozdělili na dvě patra. Proto také spodní patro působilo tak klaustrofobicky.

Tady nahoře se nacházela improvizovaná ložnice s chatrnou postelí, stolkem a těžkou dubovou skříní, světlo obstarával nějaký druh fluorescentního krystalu uprostřed. Podlahu zakrýval koberec, snad k utlumení zvuku kroků. Vzduch byl zatuchlý a teplý, protože tu nebylo okno k vyvětrání.

"Můžeš vylézt." To bylo to první, co Tori slyšela Grillbyho říct. Nejdřív nechápala smysl těch slov, pak se ale dveře skříně otevřely a zevnitř vylezl další člověk.

Šlo o dívku přibližně Toriina věku, možná maličko starší. Do kulatého obličeje jí padaly krátké světlé vlasy a oči za brýlemi se jí blýskaly nějakou nepojmenovatelnou jiskrou.

"Mika," představila se a podala Tori pravici.

"Já jsem Tori," řekla Tori a nabízenou ruku stiskla.

Grillby odešel zpátky dolů, snad protože si uvědomil, že nechal své hosty bez světla. Tori s Mikou zůstaly samy.

"Musíš být zmatená," řekla po chvíli Mika. Tori jen přikývla, zmatená bylo slabé slovo. "Nech mě ti to vysvětlit.

Určitě víš, že lidé s monstry žili před stovkami let v míru, teď se to učí v každé škole. Pak ale mezi monstry a lidmi vypukla válka, která skončila zapečetěním monster tady pod zemí. Po nějaké době se monstra životu v Podzemí přizpůsobila. Občas sem spadl nějaký člověk, ale buď zemřel, nebo prošel ven sám.

Všechno se změnilo, když král - tehdy tu ještě vládl král Asgore - nashromáždil už šest lidských duší. Potřeboval jich sedm, aby prolomil Bariéru, a tak na posledního člověka zaútočil. Nikdo neví, co se přesně stalo, ale král zemřel a nahradil ho jiný, říká si Asriel. Od té doby tu jde všechno z kopce, monstra bojují proti vlastním sourozencům či rodičům a jeden aby se bál vyjít na ulici bez doprovodu. Hledají lidi - věř mi, že jich tu ještě pár je, a nevyplatí se je schovávat. A sedmý člověk Podzemí nikdy doopravdy neopustil." Mika se odmlčela, možná aby dodala svým slovům dramatičnosti, ale spíše pro ni bylo prostě jen obtížné o tom mluvit. "Nechal tu polovinu své duše."

***

Zatímco se dívky seznamovaly, trojice králových lovců - psů, jak jim Sans přezdíval - se přibližovala k městu.

"Víš jistě, že šel zrovna tam?" zeptala se lvice vysoké postavy v brnění po svém boku. Robot se loudal daleko za nimi. Už se dlouho nedobíjel a nechtěl propást šanci chytit svému králi člověka, a tak šetřil baterii.

Oslovený zpražil lvici pohledem. "Stello, nemyslíš si, že mám na to tak trochu cit? Že ho znám už dostatečně dlouho, abych poznal, jak přemýšlí?" Chvíli vypadal, že chce dodat ještě něco, ale nakonec to nechal být.

"No jo, promiň," obrátila oči v sloup. Po chvíli dodala: "Od doby, co podzemí vládne král Asriel, jsi se dost změnil, víš to?"

"Nestěžuju si," zabručel. "Mám dost sil. Dosáhl jsem toho, co jsem chtěl. Co je oproti tomu drobná změna v povaze? Navíc, nová doba nás změnila všechny. Prostě se tomu nevyhneš."

Stella uznala, že má pravdu. Tak počkat... Tohle že uznala? Vážně? Nová doba musela změnit i ji.

***

Polovinu duše?

Tori se zatočila hlava, nedávalo jí to smysl. Půlku duše. Ale Frisk přece žila normálně, tak co se stalo? Byla vůbec její maminka tou stejnou osobou, co do Podzemí spadla?

Pokoušela se sama sebe uklidnit. Nikdo přeci neříkal, že maminka byla sedmá duše... Tedy až na ten drobný detail v jejím příběhu, že když do Podzemí přišla, Asgore měl už šest lidských duší. A že ho Flowey zabil.

"To snad ne," hlesla. Každá částečka v jejím těle křičela, že to nemůže být pravda, prostě nemůže. Zároveň ale všechny důkazy říkaly opak. Přidržela se stolu, aby nespadla. Mika ji starostlivě pozorovala.

"Stalo se něco?"

Tori zavrtěla hlavou. "Ne! Totiž... j-já nevím..."

Beze slova ji Mika objala a Tori si uvědomila, jak moc to potřebovala. Bylo toho na ni prostě moc, najednou se probudila ve světě, který znala jen z vyprávění, a už od samého začátku jí šli po krku. Možná i ty krysy v Ruinách věděly, co je zač. Jen Sansova slova jí stále nedávala smysl.

Ještě potom, co jsi tu provedla tehdy před lety.

Mohl si ji s Frisk splést? Nebo tu už doopravdy dříve byla, jen si to nepamatuje? Najednou byla schopná připustit každou i sebevíc nepravděpodobnou možnost.

"Ty jsi ji znala, viď?"

Tori sebou trhla, Mičina slova v náhlém tichu ji vylekala.

"Koho?" zeptala se, i když už tušila.

"Sedmou duši. Ty víš, kdo to je, že?" V tu chvíli by Tori přísahala, že její oči doslova svítily. "Nemusíš odpovídat. V dobách, jako je tahle, je lepší nevědět nic. Nejsi pak pro krále zajímavá."

Tori kývla, vrtalo jí ale hlavou, jak se to Mika dozvěděla. Zřejmě něco skrývala, co byla vlastně zač?