Poslední duše (Undertale FF)

VIII. Skládka a Mettaton

Mika se dlouho nevracela; Sans nevypadal, že by mu to zvlášť vadilo, Tori ale začala cítit nejistotu.

"Co když se jí něco stalo?" naléhala už snad posté. Muselo to být déle než hodinu, co Mika odešla. Už docházeli se Sansem ke kraji Vodopádů, téměř mohla cítit, jak jí do tváře dýchá hotlandské teplo. Drželi se však mimo hlavní chodbu, hned jak se naskytla příležitost, a tak postupovali velice pomalu.

Sans mávl rukou. "Jí se nic nestane, věř mi. Je... hm, dokáže se o sebe postarat. Opravdu se o ni neboj."

Tori tedy zmlkla a místo otázek se zaposlouchala do šepotu ozvěnek. Na hlavní cestě jich moc nerostlo, ale tady v ústraní jich někdy kvetly i celé trsy.

Začalo to snad hned, jak na první ozvěnku narazili. Opakovaly stále dokola každá jeden útržek konverzace... konverzace, která spíše připomínala napadení a následný souboj.

"Huh? Kdo jsi a co mi chceš? Připadáš mi povědomý..." To byla první zpráva, již dostali. Hlas, který mluvil, zněl ale zvláštně - jakoby kovově a velmi unaveně, a ačkoliv se ptal, nezněla v něm nějaká zvláštní zvědavost. Možná to bylo jen proto, že tady v postranních chodbách pronikaly k ozvěnkám zvuky z velké vzdálenosti, a utlumené byly stěnami; něco ale Tori říkalo, že nemluvil člověk ani monstrum.

Další monolog patřil té samé osobě. Tentokrát zněl hlas ostřeji, někoho okřikoval: "Nech mě! C-co si to vůbec dovoluješ?"

Odpověď nebyla zaznamenána; hlas napadeného byl zřejmě pronikavější než hlas útočníků. Další ozvěnky říkaly: "Ne, počkejte! Můžeme se přeci domluvit...? No tak!"

Teď přišli ke květině, jenž, pořád stejným hlasem, prosila: "P-prosím, přestaňte s tím. Udělám... udělám cokoliv, když přestanete, jen... prosím, už mě dál neničte... Nebo mě zabijte rovnou, ale takhle žít nechci..."

"Sansi, zašeptala Tori, aby květiny nevyrušila, "co si myslíš, že to znamená?"

Sans stejným šeptem odpověděl otázkou: "Víš, kdo je Mettaton, ne? Tak ten už Mettaton není."

"Co?"

Sans pokrčil rameny. "Mika ti o tom neřekla? Rozebrali ho na součástky, aby mohli vyrobit robota, který by plnil královy rozkazy. Alphys jim odmítala poskytnout materiál, takže ji potrestali takto... je oba."

Tori vykulila oči. "Ale to je..."

"To je zákon Podzemí. Zabij, nebo buď zabit. Plň Asrielovy rozkazy, nebo skončíš ještě hůř."

Ke konci této debaty se napojili opět na hlavní chodbu. Poslední ozvěnka zde hlásila: "Alphys mě pomstí. Však uvidíte. Ještě budete lito-"

Možná tím, jak byla věta uprostřed slova useknutá, působila ještě smutněji a děsivěji. Tori se otřásla; její představivost jí servírovala všechny možné scénáře Mettatonovy smrti, jeden odpornější než druhý.

Na hlavní chodbě je čekalo nemilé překvapení - kolem zdí se jako nějací titáni tyčily hromady odpadu, jak kovového, tak různých obalů a zbytků jídla.

"Ale..." zarazila se Tori. "Skládka neměla být tady, ne? Měli jsme ji minout už dávno!"

Sans pokrčil rameny. "Král je mrtvý, Podzemí vládne Asriel, královskou gardu vede lev, o kterém předtím nikdo neslyšel, půlka monster je mrtvá a můj bratr doopravdy loví lidi - a tebe ze všeho nejvíc rozhodí, že vodopádská skládka změnila pozici? Trocha perspektivy by se ti hodila."

Tori nenapadlo nic, co na to říct.

Chvíli šli mlčky dál. Odpadky se válely skutečně všude a Tori se jen těžko přes ně šlo, ještě když musela Sansovi pomáhat a být jeho očima. Dříve či později prostě museli o nějaký odhozený kus šrotu zakopnout - a také že se tak stalo.