Poslední duše (Undertale FF)

Prolog: Návrat na povrch

Ďábelský smích a příšerná bolest. To bylo všechno, co jsem dokázala vnímat, když se Flowey vyvinul do své pravé formy. Napůl mechanický, napůl biologický tvor na mě shlížel ze své jistě alespoň pětimetrové výšky a pronikavě se chechtal, bavil se mou bezmocí.

Trnité šlahouny mě poutaly na místě a do mé kůže se zarývala další a další semínka. Moc dlouho to nevydržím, to je jisté. A Flowey to musel vědět taky. Jeho útoky nebyly nijak zvlášť intenzivní, zabít mě měly pomalu.

"Jak se ti tohle líbí? Myslíš, že se ten Froggit, kterého jsi umlátila klackem, cítil stejně? A co teprve král Asgore, jak ten si musel připadat? Jen breč, volej maminku! Pochybuji ale, že chce mít cokoliv společného s takovým malým zrádným vrahem, jako jsi ty! No tak, do toho, pros o pomoc!" provokoval mě, na obrazovce, kterou měl místo obličeje, široký škleb. A tak jsem udělala, o co mě žádal.

Sebrala jsem všechnu energii a z plných plic zařvala jediné slovo: pomoc.

Chvíli se nedělo nic a Flowey mě dál drtil ve svém sevření. Už jsem myslela, že mé volání nikdo neslyšel - "Ale nikdo nepřišel," kde jsem to jen slyšela - když náhle stisk šlahounu nepatrně povolil. Flowey se otřásl.

"Co-"

A pak stisk povolil úplně a já se zhroutila na zem. Viděla jsem, jak se duše lidí, kteří sem spadli přede mnou, v podobě barevných srdíček shromažďují okolo Floweyho obrazovky. Už už jsem si myslela, že všechno bude dobré, že budu zachráněna. Jenže potom se stalo něco, co rozdrtilo mé naděje jako kousek krekru.

Duše zmizely.

A Flowey se znovu zasmál.

"Opravdu sis myslela, že bych nebyl na tohle připraven? Milá Frisk - jmenuješ se Frisk, ne? - opravdu jsi natolik naivní, že si myslíš, že nedokážu duše absorbovat? Díky tobě teď ovládnu celé Podzemí, a až vysaju i tvoji duši, prolomím Bariéru a moje armáda monster zamoří povrch! Stanu se králem toho všeho..."

A Flowey uhodil. Zvedl jednu ze svých ohromných pěstí a rozehnal se po mně. Spadla jsem na záda a v hlavě mi zněla zvrácená symfonie lámání mých vlastních kostí.

Nemohla jsem se hýbat, dokonce i přemýšlení bylo pro mě příliš náročné. Vnímala jsem jen tu spoustu bolesti, jednak fyzické, a pak tu byla ještě jiná...

Tak takové to je, když je vám duše vytrhávána z těla.

Omdlela jsem.

***

Vzbudilo mě zpívání ptáků. Převalila jsem se na druhý bok a nechala oči zavřené.

Po chvíli mi došlo, že mě nic nebolí.

A nejen to - neležím na tvrdé zemi, jako spíš...

Vystřelila jsem do sedu.

Moje postel, ležela jsem ve své posteli. Můj pokoj. Byl to všechno jenom sen? Ne, nemohl být!

Sáhla jsem si do kapsy kalhot. Balíček instantních nudlí, které jsem vzala z Alphysiny laboratoře, jsem pořád měla, stejně jako nůž, se kterým jsem bojovala proti Asgorovi. Takže co to bylo, když ne sen?

Vylezla jsem z postele a dřevěná podlaha mě zastudila do bosých nohou. Muselo být velmi brzy ráno. Jak dlouho jsem byla pryč, týden? Rodiče budou šílet!

Vyrazila jsem ze dveří a seběhla dolů do obýváku. Netuším, jak jsem věděla, že budou zrovna tam, nicméně instinkt mě navedl správně. Seděli tam na gauči a koukali bezstarostně na televizi, jako by jejich jediná dcera nebyla několik dní pryč.

"Mami? Tati?" zašeptala jsem ode dveří. Dívali se na mě zmateně, jako by mě ani neznali, alespoň ne jménem. Víte, takový ten pohled, když vás na ulici pozdraví nějaký na první pohled úplně cizí člověk a vy v tu chvíli nevíte, zda ho znáte, a pokud ano, nemůžete si vzpomenout, zda je to vzdálený příbuzný nebo kamarád ze školky.

První prolomila ticho maminka. "Frisk," hlesla. "Frisk, je tohle sen? Co jsi zač, přízrak? Je tohle nějaký hloupý vtip?"

"M-mami? O čem to mluvíš?" zeptala jsem se nejistě. Až teď jsem si všimla, kolik vlasů jí zešedlo, a zastyděla jsem se.

"Nemůžeš být naše dcera," přidal se táta. "Frisk spadla do jeskyně v hoře Ebott. Nemohla pád přežít."

"Ale ano, byly tam pryskyřníky, které zbrzdily můj pád, a teď jsem se dostala zpátky na povrch, zabralo to jen pár dní...!"

"Nech toho!" Maminka se rozbrečela.

Táta zavrtěl hlavou. I jeho vlasy byly protkané stříbrem a kolem očí a úst se mu prohloubily vrásky. "Ty nejsi Frisk. Naše Frisk zemřela před více než dvěma roky."