heaven || j.jk. k.th.

KAPITOLA 13.

Vyšel jsem před dům a utřel si mokrou stopu po slze, která před pár vteřinami stekla po mé tváři. Kam ale teď půjdu? Nemám kam jít.

To jsem trochu nedomyslel. Nehodlám se ale vracet. Byla by to jen další ukázka slabosti. A to už si nemohu dovolit. Za poslední dva týdny, co jsem se ocitl v nebi jsem svou slabost prokázal hned několikrát.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a našel v kontaktech jedinou osobu, která mi teď mohla pomoct.

„Jimine?" promluvil jsem do telefonu lehce ubrečeným hlasem.

„Ahoj Kookie, co se děje? Zníš dost strašně. Co se stalo mezi tebou a Taem?"

„Teď ne. Už jste doma?"

„No ne, ale už jdeme."

„Počkám na vás před domem."

„Fajn. Za deset minut jsme tam."

S tím hovor ukončil. Počkal jsem před jejich domem, jak jsem řekl. Ani ne za deset minut se objevili. „Ahoj." pozdravil jsem je potichu. Jejich pohledy spadly na mou tašku.

„Všechno vám řeknu vevnitř." sklopil jsem pohled a snažil se znovu nerozbrečet. Beze slova odemkli a pustili mě dál.

„Tak," začal Yoongi, když jsme se posadili v obýváku. Připomnělo mi to situaci, kdy jsem tu byl prvně. Taky kvůli hádce s Taehyungem. „začni."

„V tom baru jsem přistihl Taehyunga a nějakého Taemina jak se líbají. Pak jsem utekl domů. No přišel on a když viděl, že si balím věci, tak chtěl ať ho to nechám vysvětlit. Řekl jsem ať mi to teda vysvětlí, ale on nic neříkal. Jenže pak na mě začal křičet, že je to absurdní a že jsme spolu ani nechodili, což je pravda. No a pak jsem odešel a rovnou volal tobě."

Pohlédl jsem na Jimina. Oba hltali každé mé slovo. „No a co teď hodláš dělat?" zeptal se Jimin. „To nevím, doufal jsem, že mi poradíte." povzdechl jsem.

Chvíli jsme všichni mlčeli. Pak jsem si vzpomněl na to, co říkal Jimin, když jsme se poprvé potkali. „Mohl bych jít k babičce. Pokud je tohle jediné místo, kam se dá po smrti dostat, tak tu bude už nějakou chvíli. Akorát nevím kde ji mám hledat."

„V knihovně je něco jako zlatý stránky, akorát tam nejsou čísla, ale bydliště." promluvil Yoongi. „Dneska ale rozhodně zůstaneš tady a ráno něco podniknem." usmál se Jimin.

„Díky kluci..." už podruhé mi pomohli. Ani si to nezasloužím. Jimin se zvedl a někam odešel. Po chvíli přišel. „První dveře v chodbě je koupelna. Máš tam čistý ručník. Ve dveřích hned vedle budeš spát. Je tam pokoj pro hosty." usmál se.

„Děkuju!" nedalo mi to a objal jsem ho. Dovolil jsem si upustit jednu slzu. Šel jsem do koupelny, kde jsem se osprchoval a hned potom jsem zalehl do postele a nevěděl o světě.

----
Už je to týden. Týden co jsem přišel bydlet k babičce, a co jsem neviděl Taehyunga. Taky už jsem se těch proklatejch sedm dní pořádně nenajedl a většinu času trávím v knihovně a učím se.

Rozhodl jsem se totiž, že se chci stát Archanděl. Od Jimina jsem se dozvěděl, že se každý rok dělají zkoušky a když uspěji bude ze mě archanděl.

Babičce jsem všechno řekl. O tom jak jsem umřel a co všechno se událo poté. Byla mi oporou a snažila se mě nějak víc nezatěžovat. Byl jsem ji opravdu vděčný.

S klukama jsem byl dvakrát venku. Probíhalo to ale tak, že oni mluvili a já mlčel. Byla ze mě troska.

Začalo se u mě dít přesně to, čeho jsem se obával. Čím déle jsem byl od Taeho, tím více se stupňovala psychická bolest. Čím dál častěji jsem si pokládal otázku proč zrovna on musí být má spřízněná duše....

---

Ráno jsem se jako každý den probudil velmi brzy. Babička byla naučena vstávat ještě dřív než já. Vždy mi proto připravila snídani a nějakou svačinu do knihovny. Podporovala mě v mém cíly.

Vstal jsem z postele, prohrábl si vlasy a s hlasitým zívnutím jsem své kroky nasměroval do koupelny. Dal jsem si rychlou sprchu a provedl ranní hygienu.

Prošel jsem chodbou do kuchyně, kde už na mě čekala babička s kávou v ruce a snídaně na stole. „Dobré ráno zlatíčko. Jak se ti dnes spalo?" zeptala se s úsměvem a upila z horké kávy.

„Ahoj. Nic moc, zas ten sen." smutně jsem si povzdechl a posadil se ke stolu. Od toho dne se mi každý den zdá o tom baru a o všem co se stalo. Jakoby mi to něco chtělo nehezkým způsobem připomenout. Nespal jsem kvůli tomu. Prostě to nešlo.

Podíval jsem se na jídlo před sebou a zvedl se mi žaludek. Nemám vůbec hlad. Naopak. Jídlo se mi hnusí. Odstrčil jsem talíř od sebe a hlavu jsem si položil na stůl.

„Kookie musíš něco sníst. Od doby co tu bydlíš si skoro nic nesnědl." trápila se babička. „Já vím babi. Promiň." bez dalších jsem slov jsem odešel od stolu a zamířil do knihovny.

Dnes bylo hezky. Svítilo slunce a bylo teplo. Do uší jsem si dal sluchátka a procházel ulicemi města. Od babičky domu to do knihovny bylo asi čtvrt hodiny cesty, ale to mi vůbec nevadilo. Zvlášť když svítilo slunce.

Procházel jsem kolem, mě dobře známého parku. Podíval jsem se na mobil a zjistil jsem, že mám ještě dvacet minut do otevření knihovny. Dnes jsem vyrazil nezvykle brzy.

Posadil jsem se na jednu z laviček a zavřel oči. Vyndal jsem si sluchátka z uší a vnímal krásu toho klidu. Cvrlikání ptáčků doprovázel dětský smích a rozhovory starších.

Dál jsem poslouchal, ale pak jsem zaslechl něco, co mě donutilo otevřít oči a podívat se za zvukem. Byl to smích.

Taeho smích.

Uviděl jsem něco, co se mi odehrávalo v těch nejhorších snech. Taeho, jak se drží za ruce s tím Taeminem, kvůli němuž skončil náš neexistující vztah.

Přesně to byla scéna na kterou jsem koukal. Hleděl jsem na ně upřeně a déle než je zdrávo. K mému neštěstí si mě všimli. „Ahoj Kookie!" najednou to oslovení z jeho úst znělo tak ošklivě.

Přešli až ke mě a já se nezmohl na slovo. „Ty mě ani nepozdravíš?" zeptal se s lehkým opovržením v hlase. „Jak už jsem řekl, nemám ti co říct Taehyungu. Zvlášť ne když je tady tohle." kývl jsem hlavou k světlovlasému chlapci a dal si záležet aby to vyznělo co nejvíc nepříjemně.

Taehyung se najednou zamračil. „Není to tohle. Je to můj přítel."

Při tom slově se mi zvedl žaludek. Vyveden z míry jsem na něj němě koukal. Otevřel jsem pusu, abych něco řekl. Ale z mých úst nevyšla ani hláska. Zato z mých očí ukáplo hned několik slz.

Rychle jsem je utřel. „Ale ale, snad tu miminko nebude plakat." řekl Taemin pohrdavým tónem hlasu. „J-já ... musím jít."

S tím jsem se otočil a odešel do knihovny, kam jsem měl původně namířeno. Je s ním týden a už je to jeho přítel. Se mnou byl také týden a nedokopal se k tomu aby náš vztah posunul dál.

Doufal jsem, že už takové setkání nezažiji. Bohužel jsem se mýlil.

++++++
Snad se vám kapitola líbila. V průběhu týdne další.
   Vaše ~Usagichan~