Green eyes [CZ]

22.Kapitolka

„Vyprávěl jsem Eleanor o našem světě," ozve se Daniel po několika minutovém tichu. U stolu se objeví i Linda a na talíř si nandá svou porci jídla.

„Už ví všechno?" zeptá se Melissa, když rozkouše sousto v puse.

„Ještě ne," odpoví Daniel a nevěnuje mi ani jeden pohled, zatím co ostatní na mě visí zkoumavým pohledem. Až na Faylu, ta se dívá do svého poloprázdného talíře.

„Skončili jsme u mé mamky," ozvu se teď já. Přerušila nás u toho Fayla, když jsem byla z toho zjištění naprosto vykolejená. Já stále se chci o své mamince dozvědět co nejvíce a mé zvědavé já se to za každou cenu dozví.

„Ach Grace," povzdychne si Fréďa, jako by vzpomínal na něco pěkného. Trochu se pousměji, protože mě to potěší. Daniel vyprávěl, že mezi bílými a tmavými devody panuje nenávist, ale je mi z Fréďovi poznámky jasné, že ji měli rádi.

„Byla vážně krásná," zasní se Markus.

„Klidni hormon," řekne varovně Daniel.

„Nemyslel jsem to takhle," zamračí se na něj Markus. Vzpomenu si, jak jsem je dnes po probuzení slyšela se nepěkně hádat. Nejspíš ještě v nich pobublává tato aférka.

„Grace byla jeden z nejhodnějších lidí, které jsem znala, a tvého tátu tak moc milovala stejně jako on ji. Je šílený, jak zemřeli," dá se do řeči Fayla stále pohledem připoutaná k talíři. Náhle udělám to samé. Zmínka o smrti mých rodičů ve mně vyvolává vždy smutek.

„Jak zemřeli?" zeptám se po dlouhé odmlce. Panovalo ticho, jako by všichni čekali na to, až se je konečně na toto zeptám. Už teď mi je jasné, že v tom budou mít prsty devodi a všichni v této místnosti vědí, jak mí rodiče zemřeli.

Nikdo nic neříká. Daniel si po nějaké době povzdechne. Všichni tuto odpověď nechávají právě jemu a já jsem za to ráda. Toto bych totiž chtěla slyšet od něho. Vzhlédne ke mně a já jeho oči spatřím v zelenomodré. Zase se změnila jejich barva.

„Vyprávěl jsem ti o dvou druzích devodů. Jsou bílí a temní. Richard byl temný a Grace byla bílá," začne tím, co už dávno vím, a nepřestává se mi dívat do očí. I já zrak nedokážu odpoutat od těch jeho, jako bych nich hledala oporu. „Jednoho dne se zvláštním způsobem setkali a našli v sobě zalíbení. Potají se setkávali a každým dnem se do sebe čím dál tím více zamilovávali. Bylo to dáno osudem, že zrovna oni, úplně rodově odlišní, se setkali a zamilovali se do sebe." odmlčí se a snad na vteřinu se podívá na svůj prázdný talíř, ihned se ale zrakem znovu vrátí ke mně a zhluboka se nadechne. „Už jenom u pouhého devoda by bylo zlé, kdyby se někdo dozvěděl o jejich setkávání a projevy lásky, ale u vládce temných a princezny bílých to byl nepředstavitelný problém," prozradí mi Daniel.

A já zůstávám viset pohledem na Danielovi v úplném šoku. Mí rodiče pocházeli z vládnoucích rodin? Můj táta byl vládce temných a má mamka byla princezna bílých? Zatraceně co?

Takže...

„Proto mě Fréďa oslovuje princezno?" zeptám se zcela vykolejená tímto zjištěním.

„Vlastně bychom ti tak měli říkat všichni. Na Edenu je neslušné říkat jménem bez souhlasu dotyčného z rodu vládnoucích," prozradí mi Davin, přičemž se na něho dívám. Pane bože, rozhodně nechci, aby mi někdo říkal princezno. Než ale něco stačím říct, znovu začne mluvit Daniel.

„Samozřejmě po nějaké době pravda o nich vyšla na povrch a rodiny vládnoucích je chtěli zabít za velezradu. Richard s Grace se ale ukryli na planetě Zemi a vládnoucí po nich přestali pátrat, protože pro ně už nebyli nebezpečím. Mea si vybrala totiž nový vládce za temné a u bílých pouze Grace zavrhli," vysvětluje Daniel.

„Jak jako že se objevil další vládce?," zeptám se.

„Devodi jsou totiž nesmrtelní a zemřeme do té doby, pokud nepřijdeme včas k Mei po uzamčení duše anebo smrtelné zranění," prozradí mi Daniel a já jsem znovu v šoku. Přijde ještě něco, co mě dokonale odrovná?

„Ale já přece nejsem nesmrtelná," uvědomím si.

„Můžeš si vybrat, kdy přesně chceš stárnutí zastavit. Je totiž ještě jedna možnost smrti a to dobrovolná smrt na stáří," odpoví mi Davin.

Zatraceně. Někdo si tady ze mě snad střílí nebo co. Vždyť se tu doopravdy bavíme o nesmrtelnosti. Je ale pravda, že u tohoto stolu tu všichni vypadají mladě a byla to jedna z věcí, kterých jsem si jako první všimla, když jsem ji poprvé spatřila.

„Tak ti konečně řeknu, proč se objevil nový vládce temných, když jsme si to vysvětlili. Snad mi do toho nebudeš znovu skákat," řekne káravě a já se mu zdviženými rukami omluvím. „Každý vládce je označen tetováním na nějaké části těla. Temní mají černého vlka a bílí mají bílou hlavu orla. Každému novému vládci se mění vzhled zvířete, ale je vždy jasné, o jaké zvíře se jedná," při vyslovení tetování si sáhne na ruku a ukáže, jaké by mohlo mít tetování asi velikost. „Po opuštění Richarda si Mea vybrala nového vládce temných a to blízkého přítele Richarda," poví.

„Mea nové devody vytváří a je vzácné, když se někomu narodí dítě. Proto bylo šokující, když ses narodila ty dvěma devodům z jiného rodu. Toto se ještě nikdy nikomu v historii devodů nestalo, a že už byli velezrádci rodin," povídá dál. „To že ses narodila, jsme se všichni dozvěděli, když vládcům zmizeli tetování. Zmizelo tetování jak bílému, tak i temnému vládci, Eleanor," poslední slova řekne velmi pomalu a zřetelně, abych žádné slovo nepřeslechla. Soustředím se na slova, ale nechápu jejich význam. Nebo alespoň nechci pochopit.

„To nechápu," přiznám se a trochu se bojím, co mi teď Daniel sdělí.

„Post vládce se může i zdědit, pokud si Mea nevybere někoho jiného. Vládcům bílého a temného zmizelo tetování, takže si očividně zdědila jejich tituly."

„Cože?" vykřiknu nekontrolovatelně. Cože to právě řekl? Já jsem vládce obou rodů? Dělá si ze mě snad legraci?

„Co prosím? To ne. To nemůže být pravda. Vždyť já žádné tetování ani nemám," hned se začnu bránit. Já přeci nemůžu být něčí vládce, vždyť ani neznám Eden. Neznám devody a prostě nemůžu být něčí vládce.

„Tetování se vytvoří, až se s tebou Mea spojíš. Takže počkáme, co se stane na Edenu a jak to bude všechno probíhat. Ale popravdě my si sami nejsme jistí, jak to bude probíhat. Nikdy se nic takového v historii devodů nestalo, jak už jsem říkal," pronese Daniel nejistě. „Je ale jasné, že je něco na tobě zvláštního, protože cítím, že jsi devod a přesto máš uhlově černé vlasy a zároveň máš modré oči."

Takže máme tu novou kapitolku. Dneska docela brzo na moje poměry, co si budeme povídat.

Se psaním u této kapitolky jsem na to skočila po hlavě, protože jsem ji napsala celou na jeden zátah. Trvalo mi to něco málo přes 7 hodin, takže docela záhul (a to nepočítám, že si to po sobě musím vždy ještě přečíst). A to má pouze 2300 slov, byla jsem zvyklá psát i 4500 slov. Píšu to sem, jen aby jste si uvědomili, jaká je s tím práce. Já chápu, že chcete hned vědět, jak příběh bude pokračovat, já sama jsem vždy zvědavá u příběhu, na které já čekám tu na Wattpadu. Vážně se snažím, ale když nemám náladu a když k tomu prostě nemám ty dobré nápady a slova k sobě navzájem nepasují, tak to nemá cenu. Nechci vydávat něco, s čím nejsem spokojená aspoň s té větší části. Samozřejmě vím, že se musím i nadále zdokonalovat.

Já ale ráda píšu. Ráda píšu pro vás a jsem ráda, že i při mém mizerném vydávání jste tu pořád se mnou. Že čtete, že vás to baví, že tu necháváte hvězdičky a povzbuzující komentáře. Děkuju vám, vážím si toho, opravdu.

Pokud se ti kapitolka líbila, tak tu hvězdičku nebo komentář zanech a snad přibyde brzo další.

(Jsem se nějak rozepsala koukám)

Mám vás ráda.
Vaše Šári.