Démon, Anděl a DÍTĚ!

Dobře, asi tím otcem fakt budu.

Ačkoliv se to jistě zdá, že chvíle smíření z mé strany přišla už dávno. Vlastně se to stalo až nedávno. 

To že mám dceru už jsem jaksi pochopil. Dokonce jsem se smířil i s tím, že ji budu po zbytek života vychovávat na zemi spolu s pitomečkem-Cecilečkem. Ale moje otcovství mi došlo teprve před pár dny. 

Ležel jsem si po těžké dřině na gauči a koukal na chlápka co jedl červy a spal v mrtvém jelenovi, když za mnou přiběhla Isa. Vlítla do obýváku, jen v kdysi bílém tričku. I když teď by se docela jistě dalo považovat za nějaký nový druh nádobí. Neboť tolik oběda nebylo ani v žaludku té malé, jako na jejím tričku... A je docela dost možné, že to byl ještě oběd z minulého týdne, protože kdo má furt myslet na to, že když nevypere, nebude ji do čeho obléct. Zavedl jsem tedy pravidlo, že po týdnu je to už dost konzervované na to, aby se to běžným používáním odrolilo. 

Cecil nesouhlasil, ale co o tom může pitomeček- Cecileček vědět? Já sexoval, já rozhoduju! 

Abych se k tomu vrátil... Ležím, znavený z pravidelné likvidace vany. Ještě ze mě jde cítit benzín a vsadím se že ten práškový hasičák budu z vlasů drolit docela dlouho... Když přiběhne rozesmátá Isa a začne se škrábat na gauč. 

Podle křiku který se ozýval z útrob domu, zdrhla Cecilkovi. A nejspíše se ji opět snažil naučit na nočník, jelikož na její malé prdelce bylo vytlačené rudé kolo. No jistě, protože sedět u dítěte dvě hodiny a snažit se ho udržet na nočníku je mnohem rozumnější, než moje řešení. Tedy vzít streč folii na balení jídla a prostě ji tam přimotat... Řeknu vám, to dítě bylo dost spokojené... Bylo to jako nepraktická plína, ale fungovalo to. Tedy do chvíle než jste se vyprdli na pravidelnou kontrolu obsahu a díky dětské energii se dítě dostalo na kolena a i s nočníkem na zadku zkusilo zdolat divokou cestu po domě... To pak to čemu maminy na netu říkají " Máš malý zázrak" ,, " Bobo" ,, " Pokládek " je po celém domě a smrdí jako... No jako Bobo po celém domě. 

Ale protože nějaký vůl dal andělům vlastní vůli, musím teď já hlava rodiny schovávat svoji dceru před jejím strýčkem pod dekou za svými zády...

Bylo chytré ji naučit. " Ticho Opeřenec!" . Vždy když tohle řeknu Isa se pokrčí a dokud ji neřeknu je ticho jako myška. Dokonce u toho zavírá i očka, aby byla neviditelná... že to nefunguje ji řeknu až bude trochu starší, třeba až po matuře nebo tak... Nechci ji kazit dětství. 

Nic méně, když se opravdu nakrčila a já ji přikryl, byla dokonale schovaná před andělským sonarem. Cecil přiběhl s nočníkem v ruce. Dvakrát se rozhlédl, zeptal se mě jestli jsem ji neviděl a po mé odpovědi, že je neviditelná se nafoukl a odešel. Jen ať se zabaví a chvíli ji hledá v patře. 

Byl jsem na dceru pyšný, a hned jsem ji to řekl. Naneštěstí, chtěla být tak strašně moc neviditelná až začala tlačit. Tedy já si toho nejdříve nevšiml, když jsem ji odkryl. Protože v tu chvíli mě více zajímalo jak se chlápkovi v telce rozprskl nakousnutý červ po tváři až se z toho skoro sám zeblil. 

Ale zjistil jsem to. Issa totiž slezla z gauče, postavila se mi do výhledu s jednou ručkou nataženou ke mě. Na ní bylo ono BOBO, teda jeho část, protože tu druhou teprve čekalo převzetí do ruky a Isa mi do očí ( Lehce rudá z produkování druhé části) řekla " Tata na! " 

Byl jsem na ni tak pyšný, že jsem samým překvapením, nejdříve zapomněl zvracet. Ale po pár vteřinách jsem se uvědomil a ohodil ji celou i s tím krásným dárkem. 

A tehdy... Tedy po totální očistě. - Dvouhodinové sprše a neustálým roztírání desinfekce na kachličky, přímo po kůži. - Jsem si konečně uvědomil, že jsem táta.

Přeci jen, podoba je tam už dávno, ale hlavně četl jsem že děti mají vrozenou vazbu ke svým rodičům. A cizí dítě vám jen tak nenabídne svůj největší výtvor. 

Byl to snad její první, který si uvědomovala a držela ho v rukou. Všechno to nekonečné jídlo a prdění vedlo jen k tomu aby vyprodukovalo tohle... Konečně se ji to povedlo a ona se toho úplně klidně vzdala, jen aby mi to mohla věnovat. Mě - svému tátovi. Cecil ať si utrhne ucho a sní ho jako hostii. Já jsem táta! Já a nikdo jiný!! 

Musí být skutečně moje. A to je! Je to moje dcera! A já jsem táta! 

~~~~~~~~~

Drazí čtenáři, ráda bych Vám všem poděkovala za všechen váš čas, který jste věnovali čtení, komentování a hlasování k tomuto příběhu. Jsem neskutečně vděčná, že jste z tohle příběhu udělali něco takového.  A všichni úspěšnější ať se jdou bodnout, s kritikou, že to zas tak dobrý není. Pro vás ne, ale takové číslo přečtení je pro moji netalentovanou osobu něco úžasného. 

Tak trochu doufám, že zklamu alespoň některé když řeknu, že je tenhle projekt u konce. Nic se nemá přehánět a u příběhů tohle typu je to dvakrát tak důležité. 

Každopádně jen díky vám vím, že alespoň něco mi šlo. V rámci mých vlastních cílů je tohle něco co mě rozhodně posunulo, ještě jednou všem moc děkuji. Doufám, že se vám zalíbí i další mé příběhy. :) ~C~D~