Démon, Anděl a DÍTĚ!

Rýma udeřila na náš dům.

Nikdy jsem nevěřil, jak strašná rýma může být. Při svých návštěvách země, jsem se s ní setkal. Ale já jsem démon. Ti nemají rýmu.
A také nemají děti. Tedy až na mě, mám dítě a dítě má rýmu. Tedy i já mám rýmu.

Začalo to tak, že Isa dostala pozvánku k dětské doktorce, aby dostala očkování. Já byl zásadně proti. Je to démonská dcera, nepotřebuje lidské očkování! Ale Cecilek řekl, že když s ní žijeme tady. Měla by mít to, co ostatní děti. Bohužel s tím ptákem souhlasila i ta roštěnka z pekla, co mi dělá šéfa. Takže jsem sbalil dítě, plenky, anděla a nejnovější výtisk "Spokojená rodinka". Ten teď čtu, abych se lépe postaral o naši dočasnou rodinu. Tedy tak to tvrdím Cecilkovi, mezi stránkami mám totiž ukrytýho Play-Boye.

A šli jsme. Jeli jsme autobusem, z čehož nikdo neměl radost. Já protože jsem na sobě měl pověšený smrdící dítě. Isa protože se podělala a smrděla. No a Cecilek nebyl spokojený s tím, že jsem sebou nevzal vlhčené ubrousky a antibak-cosi.

Dostali jsme se tam. Přežili jsme dokonce hodinové čekání v čekárně plné děcek a matek a zase děcek.

Myslel jsem si, jak to nebude v pohodě. Prostě ji něco dá a jdeme domů. Ale tak to nebylo. Ta baba jedna vytlemená, co neustále šišlala, ji normálně chtěla vrážet jehlu do nohy!

Isa chudinka byla tak zmatená, jak tam tak jen v pleně seděla na té váze, že po nás jen koukala. Já řval po ježibabě, jestli se nezbláznila. A ať jde od mé dcery dál. Zatím co Cecilek plakal, že tohle může potkat jen jeho.
Nakonec jsem dostal jehlu i já. Baba se tomu ještě smála, že tam má citlivějšího tatínka a pak do mě vrazila něco na zklidnění.

Vzbudil jsem se až doma.

První následky přišly brzo. Druhý den odpoledne byla Isa nějaká divná. Pořád si lehala. Zavírala oči. Myslela jsem, že bude spát. Ale místo toho jen řvala, jako nějaký Tatar na heroinu. Musel jsem ji neustále chovat. Ale i tak řvala, brečela a fňukala. Pak už jsem ztrácel naději, že se půjdu vymočit bez toho, abych se snažil trefit s muškou, kterou mi stínilo dítě přisáté u krku.

Zrovna jsem Isu přebaloval, když jsem si všiml, že u pravé nosní dírky se jí začíná tvořit bublina.

Přesně tak to začalo a už neskončila. Řvala celou noc. Já řval taky a Cecilek běhal kolem, studoval letáčky z léků a zkoumal, který by byl nejvhodnější podat mé dceři. Nakonec dostala něco od bolesti a nechala mě spát slastné dvě hodiny.

Cecilek měl jasno, je to reakce na očkování. Ale pro jistotu se šel poradit "s děvčátky" na to svoje fórum, zatímco já jsem mu s velkým stylem předal hlídací hlídku. Tedy hodil jsem po něm hadru, kterou dávám na své rameno, když čekám až se Isa po večeři pobleje a za řevu "Užij si to, saláme! " jsem utekl do své ložnice, kde jsem se taky zamkl a slastně usnul.

Ráno však bylo kruté. Už když jsem poprvé procitl, věděl jsem, že je něco špatně. V puse jsem měl sucho, jako bych prokalil celou noc. Ale podle toho co si pamatuji, a že jsem byl v pyžamu a nikde kolem se neválel bordel jako známka po mém pozdním unaveném příchodu. Usoudil jsem, že jsem nepil. Když jsem se chtěl posadit, došlo mi to. Měl jsem totálně plný nos. V tom mě přepadla zimnice. Ramena mi ztěžkla a hlava začala třeštět. Chytl jsem rýmu!

Dlouhou domu, jsem seděl na posteli a rozhodoval se, jestli bude tenhle pokoj dost dobrý na místo mé smrti. Ale moje žízeň a žaludek na vodě to vylučoval. Měl jsem zamčeno! Cecilek, by nemohl přijít uklidit a já nebudu umírat ve vlastních zvratkách!

Uložil jsem se na gauči, do pusy mi narval teploměr. Na stůl nachystal asi čtyři různě barevné prášky a dítě strčil ke mně pod peřinu, abychom se společně potili.

Musel to být můj konec, bylo mi to jasné. A ten pták pitomá si ještě dělal srandu, že mi klidně zavolá kněze, pokud o to stojím. Nejhorší bylo, že jsem neměl ani sílu častovat ho nějakým krásným přirovnáním nebo po něm hodit použitou plenu. Umíral jsem a i v téhle nejtěžší chvíli se mi nedostalo opory. Isa neustále fňukala. Když ne, spala a u toho s ucpaným nosem chrápala jako ožralej slon. I když ten by byl asi lepší. Na slona, když zamlaskáte, nechá toho alespoň na chvíli, i když je ožralej. Ale tohle malý pekelný stvoření, se buď probudilo, tedy začalo řvát nebo nereagovalo na moji snahu, aby přestala chrápat.

Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem spolknul všechny léky, které jsem tam měl. Stál jsem si na svém, že tohle se čajem nezapíjí a mnohem vhodnější by byla, třeba takový kubánský rum nebo vodka. Načež jsem byl poučen, že alkohol a léky nejdou dohromady. Je to prý nebezpečné...

Opeřenec byl dokonce tak "na koni", jelikož já se nezmohl na odpor, že vyhlásil pro náš dům karanténu a nevpustil dovnitř ani poslíčka Bena, který mi pod dost nevkusnou džínovou bundou nesl tajně lahev.

Opět z donucení, musel jsem z posledních sil vstát a ještě se naklánět z okna, aby mi ji pomohl tajně podat. A ještě ke všemu záchodovým okénkem!

Jako naprostý zkrachovalec jsem pak lahev schovával pod gaučem a jen jsem si přiléval do čaje. Celý týden jsem se takhle trápil. Cecilek už mlel z posledního. Jelikož Isu už rýma přešla na sklonku druhého dne... A tedy musel pečovat o mě a ještě o ni. Načež jsem si přál, aby ji držel dál ode mě, protože vždy když už se mi podařilo usnout v tom jejich kraválu, dcerunka se tou svojí chůzo-lez dostala ke mně a rvala mi do už tak uspaného nosu vše co našla. Jsem si jist, že mít správný lubrikant narve tam i Cecilka, jen aby ho nemusel poslouchat, jak ji čte naučné básničky a říkanky na rozvoz řeči.

Kvůli mé nemoci jsem nemohl nic dělat, jen si přilévat do čaje rum a tvářit se že jsem tak "opuchlej" z horečky a ne chlastu. Ale měl jsem tedy dost času přemýšlet. Jak to, že Isa byla zdravá za dva dny a já umírám a trpím? Ne! Tím, že jsem byl neustále oželej, to není!
Až po notné chvíli, ale přece, přišel jsem na to!

Je to tím, že je to ženská! Sice malá, ale už odolná. I ona jednou bude krvácet celý týden a stejně se jí nestane nic víc, než lehká podrážděnost!

A co pak my muži? Když nemáme žádnou průpravu na trpění. Ženy trpí přece i při porodech nebo prvním sexu! My si pořád užíváme, při porodu většinou chlastáme (dítě se zapít musí, aby bylo zdravý...tedy když se vám uráčí oznámit, že nějaké je!) a při sexu...no, co bych vykládal. Prostě je velmi rychlé a stejně se nám líbí.

Po takovém životě plném radostí nás zasáhne chřipka, nebo jako v mém případě smrtící rýma a co pak? Přísahám, že jestli ji dostanu ještě jednou, zavolám si ofikošní matinku, ať mě rovnou fikne hlavu z krku a jdeme.

Protože abych přežil druhou vlnu téhle zákeřné nemoci...zkrátka na to Kubánci ještě nevyrobili dost rumu!