Démon, Anděl a DÍTĚ!

Ach ta naše Issa.

Říkám naše, ale myslím moje.

Jestli na ni Cecil měl kdy práva- leda v mé slabé rozdavačné chvilce - stratil je ve chvíli, kdy si začal vyskakovat.

Totiž náš milovaný anděl, i když nechápu kým když já jsem tak skvělí, si usmyslel, že začne moji dceru učit mluvit.

Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby ovšem krom toho nebyl totálním zrádcem.
Vždy když jsme se s poslíčkem Benem vyplížili nenápadně za zábavou. Využil nestřežéného okamžiku, chvíle, hodiny, dnu... a pozval tu potvoru, Issinu mamču, aby si užívala s dcerou.
Takže nejen, že kvůli tomu nemohl nikdo na světě umřít, ale taky narodit. Potvora že?

A to ani nevíte to nejhorší!

Ti dva spiklenci, ji totiž učili mluvit! Ale učili ji to úplně špatně!

Učili ji říkat máma, strejda, kráva, pes a mňau. Místo mnou schválených slov. Táta, tatínek, whiskey, rum. Nebo pečlivě vybrané věty. Táta si přeje to co obvykle! Což se dá využít nejen na objednávku lehké dívky. Ale taky třeba na telefonát do pizzerky, k tomu jsem ji totiž hodlal cvičit.

Takže se stalo, že se vám tak jednou proberu, na gauči, o který jsem v pozdních hodinách musel zakopnout, cestou do postele. Přede mnou na koberci dítě, jen v pleně mlatící hlavou panenky o jinou hlavu panenky a vykřikující "Mama!".

No to je jasný, že mě malem štrejchlo!

Má krásná očka, hluboká jako studánky, která byla ještě zalitá alkoholem a tak trochu krví se rozkmytala a chvíli pozorovala stvoření, které před vyslovením fuj- slova bylo mojí dcerou.

Zamrkal jsem. Pokusil se pohnout hlavou. Bolelo to.

Dítě reagovalo, kouknutím na moji skromnou chcíplotinu.

Pohnul jsem svalem, který střízlivý člověk považuje za paži. Bolelo to.

Dítě se začalo smát nad mým sténáním.

"Pšššt! " protestoval jsem, načeš mi z pusy vyletěla salva slin až metr daleko a krom toho jsem pod jednou tváři cítil mokro. Slintal jsem.

Dítě to pobavilo. Přilezlo se tedy podívat blíž. Začalo mi strkat ruku do pusy, až pevně uchopilo jazyk a to už jsem se málem doblil.

Naštěstí i přes všechnu bolest umírajícího člověka jsem vyskočil a polknul včerejší radovánky které se snažili prodrat ven.

Dítěti to přišlo vtipné, začalo tleskat.
Znovu opakovalo to slovo na EM.

"Ne." Povídám. "My mu říkáme Cecilek..." ujasňoval jsem jako zodpovědný rodič i když sám jsem postrádal poslední zprávy o mých kalhotech. Protože i když oblečení ve stylu mikiny a kožené bundy,  které jsem měl, kalhoty chyběli a já nevěděl jak, proč ani kdy.

Dítě znovu opakovalo s veselým tleskáním Máma.

To už se tam objevil i Cecil s prupovídkou, že na ni nemám dejchat.

Velmi pomalu jsem se na něj otočil, za prvé jsem chtěl aby to vypadalo velmi dramaticky a za druhé, strach z rychlého pohybu a následné ztráty balancu, byl větší než já.

Zahájil jsem stupňující nátlak na jeho osobu, abych se tedy dozvěděl, jak ta malá holka přišla k ;takovému slovu.

A jeho odpověď?

Mira- její inkubátor v době těhotenství - jí to učí. A ještě dodal " Je roztomilá, že?"

To už jsem ovšem propukl v zlost. Nespokojeně jsem jej pokaral a následně, jako trest za hloupé chování dostal na starosti moji dceru, po dobu dalších několika hodin, kdy jsem se hodlal vyspat. 

Doufal jsem, že po tom co se opět vrátím mezi živé, bude již vše v pořádku. Ale kdepak. Bylo to snad ještě horší, protože její mamča se opět přišla na děvčátko podívat. 

Takže jsem tam seděl, naprosto logicky uražený, na gauči. Vedle mě moje bývalá pokud se to tak dá říct a na jejím klíně Issa. Chovala ji, spolu se smáli a učili se poznávat zvířátka. 

Každý druhý by řekl, že je to typicá rodiná pohoda, u které si ročičové užívají se svým dítětem. A jejich služebná - tomto případě nahrazená Cecilem - jim chystá malou svačinku v kuchyni. Úžasné! 

Až na to, že já nebyl šťastný. Vadilo mi, že se Issa ke své matce má. Dokonce mi vadilo i to jak na mě Mira byla hodná a neustále mi opakovala jak jsem skvělým otcem. A jak ani nevěřila, že dokáži být až takhle zodpovědný. 

Je fakt, že když došlo na pláč, byl jsem já kdo zachraňoval situaci. To jsem popadl svoji dcerku, nainstaloval si ji na břicho, tak jak to měla ráda. Sedl si s ní do křesla a s lahvičkou plnou černého čaje, kterému jsme říkali čaj s rumem, onu lahvičku si pak malá vzala a za tichého broukání metalici, ji dal napít a tím ji taky vždy spolehlivě uklidnil. 

Pche! kam se hrabě nájaká matička! Když má mě! 

Jen mě opravdu vytáčelo, že od té doby by neřekla jinak než Máma! 

...

Alespoň jednu krátkou kapitolu, když už ji slibuji tak dlouho! Doufám, že jsem vás příliž nezklamala, a že se brzy s tím časem na psaní umoudřím... Ještě jednou děkuji všem za přečtení!