Him //j.hs. x m.yg.

HIM

Pamatuji si na ty dny, kdy toho na mě bylo opravdu moc. Do práce jsem jezdil brzy ráno a vracel se až pozdě večer, kdy už město osvětlovala spousta drobných světýlek či obrovských billboardů.

Nevěděl jsem, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Jediný člověk, se kterým jsem se tu dobu bavil, byl můj šéf. A konverzace s ním taky nebyla nic extra, pořád jen samé 'udělej tohle' a 'udělej tamto'. No, já samozřejmě skákal okolo jako poslušný pes a všechno plnil do posledního detailu.

Nemůžu říct, že bych s tím byl spokojený. Právě naopak. Vždy, když jsem pozdě v noci projížděl ulicemi města, míjel jsem šťastné páry, které se jen tak procházely osvětleným městem a užívaly si tu kouzelnou atmosféru noci.

Při pohledu na ty šťastlivce jsem si uvědomil, jak strašně osamělý ve skutečnosti jsem. Žádní přátelé, žádná rodina, vlastně vůbec nikdo. Jediné, co mě doprovázelo kamkoliv jsem se hnul, byla hromada papírů, které bylo potřeba vyplnit.

Tehdy jsem začal přemýšlet o tom, zda-li takový život má vůbec cenu. Nebavilo mě žít v tom stereotypu, potřeboval jsem změnu.

A v tu chvíli jsem naštěstí potkal jeho.

—

Začalo to jako klasický listopadový pátek. Hodiny ukazovaly něco po čtvrté ráno a já už si před zrcadlem upravoval límeček košile, protože tu nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat za mě.

,,To dáš, Yoongi," špitl jsem, ,,už jen dnešek a potom máš dva dny volna." Bez motivace bych to opravdu nezvládl a tyhle kecy mi kupodivu opravdu pomáhaly.

,,Tak jo," znovu jsem se zhluboka nadechl a rukávy bílé košile si vyhrnul k loktům, ,,nejsi žádný loser, ještě jeden den zvládneš, no tak."

Abych se přiznal, bylo mi do pláče. Mé oči byly už i tak dost červené z nedostatku spánku a mé ruce se podivně chvěly. Nebyl to žádný neobvyklý jev, stávalo se to vždy, když jsem nestíhal normálně jíst a ještě do toho málo spal. Prostě ideální kombinace.

Přitáhl jsem si kravatu a do ruky vzal i sako, které jsem z celého srdce nenáviděl. Bylo to tak nepohodlné. Problém byl v tom, že jsme do práce museli chodit ve společenském oděvu, takže jsem se tomu 'dokonalému' kousku látky jednoduše nevyhnul.

Ze země jsem vzal svou tašku se všemi potřebnými dokumenty a i s klíčky v kapse se vydal do úzké chodby. Nebylo tu nic jiného, než drobný botník s jedním párem společenských bot a starou teniskou, která už stejně neměla partnerku.

Pomalu jsem se sklonil a boty si nazul. Na každé jsem udělal perfektní mašli a ještě je trochu očistil, abych nevypadal jako bych právě vylezl někde z prostorů pod mostem.

S tichým výdechem jsem popadl vše potřebné a vyšel před dům, kde byla na příjezdové cestě zaparkovaná má milovaná Audi. Aspoň něco mi dokazovalo, že má tvrdá práce nebyla tak úplně zbytečná.

Tašku i sako jsem pohodil na sedačku spolujezdce a zapnul si bezpečnostní pás. Poslední, co chci, je dostat vysokou pokutu za takovou pitomost.

Klíčky jsem strčil do zapalování a auto nastartoval. Nebo jsem se ho snažil nastartovat. Místo toho krásného zvuku motoru se ozvalo pouhé zarachocení a s autem se stále nic nedělo.

,,Co to?" Sykl jsem a zkusil to znovu. Bohužel zase bezúspěšně. Obličej jsem si schoval do dlaní a trhaně vydechl. Tady už si ze mě fakt někdo dělá prdel.