BIZZLE

Chapter 19 - „Zase zíráš."

Celou noc jsem snila nad tím, jak by včerejší událost s Jasonem pokračovala. Chtěla jsem vědět, co by se stalo, kdyby neodešel a zůstal semnou. Hlavou mi tahle myšlenka běhala dokola a dokola, ale já jsem se samozřejmě odpovědi nedočkala, protože to bylo nemožné. Jedno jsem ovšem měla jisté, a to že by to určitě stálo za to.

Byla to i první myšlenka, na kterou jsem přišla, jakmile jsem se ráno vzbudila. Bylo asi devět hodin ráno a už mi Slunce svítilo do oken, která nebyla zatažena záclonami. Ovšem když jsem se chtěla zvednout a zatáhnout je, tak jsem byla zastavená dvěma silnými a potetovanými pažemi, které mě pevně objímaly, zatímco jsem ležela na posteli. Podívala jsem se na Jasonův spící obličej a zarazila se trochu, jelikož si nevzpomínám, že by se ke mně do pokoje večer vracel.

Nechtěla jsem ho vzbudit, protože vím moc dobře, že to vůbec není nic příjemného, takže jsem přemýšlela o tom, jak zatáhnu ty závěsy, aniž bych tak provedla. Pomalu jsem se posadila a chtěla položil jeho ruku z mého těla na postel, ale to vedlo pouze k tomu, že si mě přisunul blíž a zesílil stisk okolo mě. Povzdechla jsem si a opět přesunula svůj pohled na něj. Sledovala jsem, jak jemně oddechoval a byl naprosto v klidu. Nikdy jsem upřímně nikoho krásnějšího, než Jason neviděla. Měl rozcuchané jeho kaštanově hnědé vlasy do všech stran kvůli tomu, jak se jeho vlasy třely v noci o polštář. Jeho pleť, kterou teď lehce líbaly sluneční paprsky, byla naprosto dokonalá a lesklá. Připadala jsem si, jak bych se dívala na anděla nebo na jinou nadpřirozenou bytost, protože moje mysl nedokázala snést jeho dokonalost.

„Fotka ti na koukání vydrží déle." Ozval se najednou jeho chraplavý ranní hlas, kvůli kterému mi proběhl mráz po zádech. Jasonův hlas je úžasný sám o sobě, ale teď jsem zjistila, že jeho ranní hlas také vůbec není k zapomnění.

„Nemám u sebe momentálně foťák." Spustila jsem z něj pohled a opřela jsem se o rám postele. Cítila jsem, že se lehce pohnul, ale jeho paže byla stále přehozená přes mé tělo.

„Co máš dneska v plánu?" Zeptal se stále se zavřenýma očima. Chtěla bych vědět v kolik hodin ke mně večer přišel, protože vypadá, že je docela unavený.

„Nevím, ale myslím, že se tu moc věcí dělat ani nedá." Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, že vlastně skoro nikam nemůžu, protože mě u nás ve městě stále hledají. Divím se, že jsem si mohla včera vyrazit s Jasonem na večeři, aniž by mě někdo poznal, ale naštěstí to nebylo u nás ve městě, takže tam to nikdo nevěděl, kdo jsem.

„Můžeme jít plavat, pokud bys chtěla." Navrhnul po chvilce ticha a já jsem se musela usmát, jelikož strašně ráda plavu a obecně mám ráda vodu. Sice nejradši to mám na pláži u moře, ale vím že bychom nejeli dvě hodiny k nejbližší pláži, jen kvůli mně.

„On je tu bazén?" Zeptala jsem se, jelikož jsem si nevšimla, že by byl například na zahradě nebo někde v domě, ale nemohu to vlastně ani vědět, jelikož jsem na zahradě ani nebyla, jen jsem koukala ven, když jsem šla přes obývák.

„Jeden veliký je na zahradě a mám tu i vířivku, ale můžeme klidně na East Coast beach, pokud bys chtěla." Položil si hlavu na moje břicho a lehce oddychoval. Já jsem se ovšem trochu zarazila, když zmínil to, že můžeme jet na pláž. Nechtělo se mi věřit, že by semnou jel až na pláž, která je víc jak dvě hodiny odsud.

„Ale vždyť East Coast beach je víc jak dvě hodiny odsud." Chtěla jsem jet, ale měla jsem pocit, jako bych ho tím obtěžovala.

„Já vím."

„Nepřijde ti, že je to až moc daleko jenom, abychom jeli na pláž?" Vážně jsem chtěla jet, ale nechtěla jsem ho tím vůbec otravovat.

„Ani ne. Mám rád pláže, takže mě to ani tolik neobtěžuje tam dojed." Snažila jsem se to zahrát na pohodu, ale uvnitř jsem křičela radostí, že jedeme na pláž, protože jsem tam hrozně dlouho už nebyla.

„A v kolik pojedeme?" Nadšeně jsem se zeptala.

„Mohli bychom tak v jedenáct, a potom se tam na pláži můžeme i naobědvat." Souhlasila jsem s jeho návrhem a stále jsem se usmívala nad myšlenou, že za pár hodin budu opět na pláži a ve vodě. Nebyla jsem nikdy profesionální sportovkyně, spíš mi sporty nikdy moc nešly na rozdíl od Devon, která si díky nim vybojovala svou postavu. Devon miluje sportovat a je to na ní i vidět, jelikož má vážně vysportovanou postavu.

Po chvilce, když si Jason sednul na posteli, jsem se zvedla z postele a šla si připravit věci na pláž do jedné tašky, kterou používám k pláži, potom jsem se šla osprchovat, jelikož jsem to včera večer nestihla, a nakonec jsem se oblékla.

Za pár hodin jsem seděla v restauraci u pláže s Jasonem naproti mně, který si momentálně četl menu a rozhodoval se o tom, co si dá k obědu. Upřímně abych se přiznala, tak Jasona ráda pozoruji, i když to možná zní hodně divně, tak to tak nemyslím. Něco na něm je, co mě neskutečně fascinuje.

„Zase zíráš." Zasmál se lehce a já jsem zčervenala, jakmile to vypustil z úst.

„Nezírám." Sklopila jsem pohled na své ruce a hrála si s prstýnkem na mém pravém prsteníčku. Připadala jsem si trapně, jelikož měl pravdu s tím, že jsem na něj zírala.

„Nemusíš se stydět. Klidně přiznej, že mám pravdu." Zasmála jsem se a podívala se mu do očí. Nebyli už tak kruté, jako před několika dny. Tentokrát byli jemné a teplé.

„Dobře přiznávám, že jsem na tebe zírala." Zvedla jsem ruce nad hlavu, abych naznačila, že se vzdávám a opět se usmála, což mi opětoval.

Po společném obědě, který jsem si užila, jsme se s Jasonem vydali na pláž, o které jsem se už zmiňovala. Je to nádherná a dlouhá písečná pláž, která je obklopená průzračným mořem a dneska to bylo obzvlášť nádherné. Položili jsme si věci na místo, které Jason určil a já jsem si svlékla své šaty, abych mohla konečně do vody.