BIZZLE

Chapter 11 - „Ryane, mám kurva problém."

"Ztratila jsi se?" Ozval se hlad z auta, které zastavilo kousíček ode mě. Lekla jsem se, a tak jsem trochu cukla, čehož si dotyčný všiml a lehce se zasmál.

„Ne neztratila." Odpověděla jsem nejistě a rozhlédla se okolo. Všude bylo prázdno, nikde ani stopa po živé bytosti. Začala jsem být trochu nervózní, protože tohle mi nepřijde, jako dobrá situace.

„Mně přijde, že jsi se ztratila." Protočila jsem očima a povzdechla si. Proč mě prostě nemůže ten člověk nechat na pokoji a odjet?

„I kdybych se ztratila, tak to není vaše starost." Pokračovala jsem v chůzi, ale on jel pomalu zamnou a následoval mě.

„Rád bych se postaral o krásnou dívku, která se ztratila. Nastup si a já tě zavezu do města nebo domů." Nabídl mi a já jsem stále pokračovala v chůzi a ignorovala jeho kompliment, který pro mě nic neznamenal.

„To je v pohodě, už to tady trochu poznávám, takže se dostanu domů sama, ale děkuju za nabídku." Odpověděla jsem slušně a doufala v tom, že už mě nechá na pokoji a odjede. Ani jsem toho člověka neviděla pořádně, kvůli nedostatku světla v jeho autě a na ulici.

„To nebyla nabídka, ale rozkaz." Než jsem si to stihla uvědomit, tak se jeho auto zastavilo, on vystoupil a vzal mě za ruce, takže jsem se nemohla bránit, a potom si pamatuji, že mi přiložil kousek látky s uspávadlem k obličeji a já jsem pomalu přestala vnímat svět okolo mě. Jak hrozně lituji, že jsem v tu noc nepřemohla moje ego a nešla zpět za Bizzlem. Jsem si jistá, že by mě to nedostalo do situace, ve které jsem se ocitla.

JASON MCCANN/BIZZLE

Uplynulo asi už půl hodiny od toho, co jsem jí tam nechal, protože se chovala, jako naprostá kráva. Neskutečně mě nasrala tím, jak se chovala v té restauraci. Snažil jsem se k ní chovat slušně a mile, už jenom protože jsme byli v kurva luxusní restauraci a ona tam ztropí takovou zasranou scénu. Divil jsem se, že jsem za ní potom vůbec šel.

„Jasone?" Ozval se Ryanův hlas z telefonu, který jsem právě zvedl.

„Jo?" Otráveně jsem odpověděl, protože jsem vážně na nic takového neměl náladu.

„Mohl bys prosím tě zavolat Devon? Snažila se dovolat své sestře, ale nebere jí telefon. Začala mi šílet do telefonu, tak jsem řekl, že ti zavolám, abys jí dal Devon k telefonu." Protočil jsem očima a zastavil u kraje silnice.

„Ryane, vyřiď Devon, že mě to mrzí, ale jelikož její sestra je píča, tak jsem ji musel nechat na parkovišti před jednou italskou restaurací, ve které se chovala jako největší kráva na světě." Oznámil jsem mu naprosto v pohodě a čekal na jeho reakci.

„Jasone, to si kurva děláš snad prdel ne? Vždyť je jí kurva sedmnáct nebo kolik. Do prdele, Jasone, jak můžeš takovou píčovinu udělat, že jí necháš samotnou uprostřed noci, někde kde to vůbec nezná." Začal na mě křičet a já si povzdechl. Uznávám, že to nebyl možná moc dobrý nápad, ale Ryanovi to ovšem nepřiznám, jelikož by to ublížilo mému egu, a to nesmím dopustit.

„Vždyť už se pro ni vracím. Uklidni se." Řekl jsem a otočil auto směrem zpět k té restauraci a k místu, kde jsem viděl Candice naposledy.

„Jasone, pokud jí nenajdeš, tak budeš mít kurva velký problém." Řekl a já jsem otráveně zabručel.

„Děláš, jako by mě to někdy zajímalo." Odpověděl jsem a típnul hovor. Jakmile jsem se blížil k té restauraci, tak jsem zpomalil, abych se mohl rozhlížet, jestli tady někde nebloudí. Pokračoval jsem v cestě, protože tady po ní nikde nebylo ani vidu ani slechu. Začalo mě to trochu znervózňovat, protože i když mě sere, tak jsem Devon slíbil, že se o ní postarám, a hlavně za ní dostanu ty peníze, takže to nesmím posrat.

Jel jsem okolo nějakého lesa, kde byla jenom jedna pouliční lampa a najednou mě oslnilo něco, co leželo na silnici a odráželo to světlo. Vystoupil jsem z auta a šel se podívat, co to tam leží. Byl to zlatý přívěšek, na kterém bylo napsáno psacím písmem Candice. A přesně v ten moment jsem věděl, že je to v prdeli, protože ten přívěšek byl roztrhnutý, takže to znamená, že jí někdo přepadl, protože normálně se řetízek tohoto typu neroztrhne sám od sebe.

Šel jsem rychle zpátky do auta a vytočil Ryanovo číslo na mém telefonu.

„Ryane, mám kurva problém." Řekl jsem a prohrábl si z nervozity vlasy. Nevěděl jsem, co mám sakra dělat.

„Co se stalo?" Zeptal se a já jsem se snažil přijít na to, jak tohle vyřeším a hlavně, jak ji vůbec najdu.

„Unesli jí." Rychle ze mě vypadlo.

„Jak to sakra myslíš, že jí unesli?" Vyhrkl Ryan a já jsem se zatahal za konečky vlasů. Nikdy se mi totiž tohle nestalo, že bych v něčem neuspěl. Od té doby, co jsem se stal Bizzlem, nikdy jsem nic nepokazil, až na teď.

„Kurva, Ryane, unesli jí. Já nevím, kdo ani jak, prostě jí unesli a já jí do prdele potřebuju, co nejrychleji najít, takže všechny svolej a vzbuď je a prostě jí musíme do rána najít." Rozkázal jsem naštvaně.

„Dobře, ale jak chceš jako začít, když nemáš žádnou stopu?" Zeptal se a já jsem byl zticha, protože jsem nevěděl, kde začnu. Stisknul jsem pevně svůj telefon, a v ten moment mě to napadlo.

„Můžeme jí vystopovat, podle telefonu. Devon mi říkala, že tam má štěnici, kdyby se jí náhodou něco stalo." Rychle jsem řekl a nastartoval auto.

„To snad bude fungovat, ale jestli jí nenajdeme, Jasone, tak jsi maximálně v prdeli." Povzdechl jsem si a sklopil hlavu.

„Já vím, Ryane, ale tohle bude kurva fungovat." Típnul jsem hovor a promnul si oči. Nechápu to, proč se tady kurva honím s tím, že ji chci najít. Normálně bych to třeba nechal až na zítra, ale teď to nejde. Nerozumím sám sobě a už vůbec nerozumím svým akcím, které vůči ní provádím, jako je například tahle. Nebo to, že jsem ji vzal s sebou pryč, když kluci budou tyhle dva dny vyslýchat lidi a přebírat zboží.

Proč jí sakra chráním, když pro mě nic neznamená?