1. kapitola

35.6K 1.1K 59
                                    

Jack

Užíval jsem si vítr foukající otevřeným okýnkem na levou stranu mého obličeje, zatímco jsem řídil své černé Audi. Tmavými slunečními brýlemi jsem si chránil oči od zářícího slunce, které dnes vyšlo nějak moc brzy. Zatočil jsem doleva, kde jsem spatřil obrovskou budovu s bílou omítkou... školu. Dnes byl první den po letních prázdninách. Nastupoval jsem do posledního ročníku, což znamenalo, že se mi neskutečně rychle blíží maturita a výběr vysoké školy.

Zaparkoval jsem na rozlehlém parkovišti, na kterém stálo nespočetně mnoho aut. Nikdo nemá v oblibě školní autobusy. Prohrábl jsem si vlasy a sundal brýle z očí. Hodil jsem je na sedadlo spolujezdce s tím, že si je nasadím až na zpáteční cestu.

Otevřel jsem dveře a vyskočil z auta. Neudělal jsem ani krok a už mě zastavil hlas mého nejlepšího kamaráda nebo bych měl spíše říct parťáka?

„Jackson Carter je tady!" zakřičel a já nad ním zakroutil hlavou.

„Sklapni," řekl jsem mu. Nenávidím, když mě někdo osloví křestním jménem. Jsem na to alergický. Není moc věcí, které mě dokážou vytočit, ale vyslovení mého křestního jména se řadí na první příčky.

Strčil jsem si ruce do kapes mé kožené bundy a začal kráčet bok po boku Olivera ke vchodu do školy.

„Co Mandy?" zeptal se v půli cesty.

Pokrčil jsem rameny, „nuda." Znali jsme se tak dobře, že jsme si rozuměli i po vyslovení jednoslovné odpovědi, takže se nemusel ptát na víc.

Po cestě jsme potkávali desítky holek, které na nás házely své široké úsměvy... možná bych měl říct na mě. Nechci se chvástat, ale v téhle škole jsem dost oblíbený. Stačí říct jméno 'Jack Carter' a všechny holky se začnou divně usmívat a hihňat.

„Ahoj, Jacku," pozdravila mě jedna blondýna a podívala se na mě svůdným pohledem. Jen jsem kývl hlavou a pokračoval v chůzi. Kdybych měl zdravit každou, která mě pozdraví, nejspíš bych si opotřeboval hlasivky.

Nechystal jsem se jít ke skříňce, stejně dnes bude jen informační den. Nebudu potřebovat žádné učebnice ani sešity.

Následoval jsem Olivera do třídy. Prošli jsme kolem předních lavic, ve kterých seděli ti největší šprti, kolem prostředních lavic, kde ze mě holky nespouštěly pohledy a kráčeli jsme až úplně dozadu. Sedl jsem si k lavici u okna. Ta mi patří už od prvního ročníku. Oliver seděl uprostřed. Tohle je náš stálý zasedací systém.

Po zazvonění zvonku do třídy vešel náš učitel angličtiny. Sedl si na židli a vytáhl papír popsaný z obou stran. Uvítal nás po prázdninách a začal číst, „jelikož jste v posledním ročníku, měli byste si začít plánovat a připravovat maturitní ples. Zbývá sice více jak půl roku, ale příprava zabere hodně času, proto byste na tom měli začít pracovat už teď..." Po téhle větě jsem přestal poslouchat. Vsadím se, že zbytek hodiny četl školní řád.

***

„Viděl jsi tu sexy prvačku?" zeptal se mě Oliver, když jsme seděli u obědního stolu. Naštěstí si k nám ještě nestihl nikdo přisednout.

Nechápavě jsem se na něj podíval a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Myslím tu s tou mini sukní a božsky dlouhýma nohama." Stále jsem nevěděl, o kom mluví. Za ty tři hodiny, co jsem tady, jsem si nestačil všimnout ani učitelky biologie... a to už je co říct, protože ta je nepřehlédnutelná.

Oliver zakoulel očima a mávl rukou. Nejspíš ho vytáčelo popisování té mně 'záhadné' studentky prvního ročníku. Kousl jsem do tuňákového sendviče a napil se studené koly. Kolem se rozléhalo příjemné ticho, které najednou přerušil Oliver svým obrovským výbuchem smíchu. Podíval jsem se na něj a tázavě zvedl obočí. Stále se smál a neodpovídal mi na mou naznačenou otázku, proto jsem ji pronesl nahlas, „co?"

Zhluboka se nadechl a snažil se přestat smát, „po-podívej se k-ke vch-vchodu." Po úspěšném rozluštění jeho vykoktané odpovědi, jsem se ohlédl na pravou stranu ke vchodu do jídelny. Už jsem pochopil, proč se tak smál.

„Ježiši," Oliver zakroutil hlavou, „jak si něco tak odporného mohla vzít na sebe?" U vchodu stála Rebecca Davis. Stačilo pronést její jméno a všichni se začali smát a šeptat si o ní. Ve zkratce ji nikdo neměl rád. Na sobě měla dlouhou černou sukni, která jí nejspíše zbyla po babičce a světle zelený svetřík na zapínání. Nejspíš měli velké prádlo, protože jsem ji nikdy předtím neviděl takhle obléknutou. Většinou chodila v riflích a tričku, ale i tak z ní měli všichni srandu. Byla to prvotřídní šprtka.

Oliver se ke mně naklonil a zašeptal, „slyšel jsem, že je stále panna."

„Překvapuje tě to?" zvednul jsem obočí.

„Prý to na ni chtěl zkusit Josh, ale nepovedlo se mu to," řekl tiše. Josh byl kapitán fotbalového týmu.

„Josh je kretén," řekl jsem, „mě by neodmítla." Netušil jsem, že pronesení téhle věty by mohlo nadobro změnit mou budoucnost.

„Vážně?" Oliver nevěřícně zvedl obočí, „ona nedá nikomu, ani tobě."

„Mně by dala," stál jsem si za svým.

Oliver se zákeřně usmál, „fajn... zkus to. Do maturiťáku se s ní vyspi."

„To zní jako sázka," řekl jsem a na tváři se mi objevil stejný úsměv jako měl před chvílí Oliver.

„To je sázka!" pronesl odhodlaně, „když se s ní vyspíš do maturiťáku dám ti 200 dolarů, když ne, tak dáš 200 dolarů ty mně."

„Dobře," souhlasně jsem přikývl a natáhl ruku. Oliver udělal to samé. Potřepaly jsme si nimi na uzavření dohody. I když jsem si byl jistý, že to zvládnu levou zadní, pomalu jsem o tom začínal pochybovat. Přece jenom Rebecca není jako ostatní holky. Vlastně ani nevím, jaká je. Za ty roky, co s ní chodím do školy, jsem ji ještě pořádně nepoznal. Když nad tím tak uvažuju, za celé ty roky jsem s ní neprohodil ani slovo. Všechno je jednou poprvé. 




The Bet [CZ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat