Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

9. kapitola

Když otrokáři dovlekli Lucinku, Chimney a Eustáce ke zdi s ostatními otroky čekajícími na prodej, nikdo už se nebránil. Donutili je sednout si a pak je přivázali k velkým železným kruhům stejným způsobem jako ostatní, kteří už tam čekali. Zajímalo by jí, kde tolik otroků vzali, to jezdí po ostatních ostrovech a loví lidi nebo co?

Ruce jim zkroutili za záda a nasadili jim pouta, poněkud stará, ale pevná. Na krk jim dali tlusté lano. Smyčka nebyla moc velká, ale dýchat mohla bez sebemenších potíží. Také si všimla, že je lano natolik dlouhé, aby dosáhlo až na zem. Ve chvíli, kdy byli takto připoutáni ke zdi, muži nečekali jakýkoliv odpor, a tak v klidu odešli.

„Lucko," zašeptala Chimney sotva muži zmizeli z dohledu a Lucka zvedla hlavu, v očích smutek.

„Lucko, prosím tě, vytáhni tu dýku, co mam v botě a přeřež ten provaz," šeptala dál, zkroutila pod sebe nohy a tu s dýkou nastrčila co nejblíž k Lucčiným rukám. Lucka bez řečí udělala, co jí bylo nakázáno. Jestli má Chim plán, prostě jí pomůže, protože jestli je to dostane z bryndy dřív než za úsvitu, rozhodně jí bude vděčná. Lucinka pomalu vytahovala dýku a pak začala přeřezávat provaz, kterým byla Chimney přivázaná ke kruhu zasazeném ve zdi. Byla to pomalá, únavná a bolestivá práce, s rukama za zády se nic nedělá pohodlně.

„Stop. Dej tu dýku zpět," zašeptala a znovu nastavila nohu Lucince, aby jí dýku zase schovala. Ještě musela zvládnout pouta, musela je odemknout a dýku třeba bude cestou potřebovat, byla to její jediná zbraň. Vlasovými pinetkami se bránilo blbě.

„Teď," instruovala Lucku dál šeptem, „si lehnu a ty mi vyndáš spínku z vlasů. Neupusť ji. Jasný?" Podívala se jí do očí, a když Lucka souhlasně přikývla, rozhlédla se, jestli nejde stráž nebo tak něco. Ostatní vězni sice zírali, co to tam sakra čarují, protože tohle snad ještě neviděli, stráž ale nikde. Město ale začalo ožívat a občas kolem někdo prošel, byla by smůla, kdyby je někdo viděl. Museli si pospíšit, neměl by je nikdo vidět. Lehla si, i když poloha, v jaké ležela, byla krajně nepohodlná. Cítila Lucku, jak jí neohrabaně šmátrá ve vlasech. Když jednu spínku našla, Chim cítila, jak jí vytahuje z vlasů. Tahalo to, ale už vydržela horší věci než tahání pinetek ze zacuchaných vlasů.

„Mám ji," ohlásila Lucka a Chim se bleskově zvedla z nepohodlné polohy zpět do sedu. Trochu jí bolela ruka, na které ležela, ale teď už musí bleskově provést ten zbytek. Už stačí jen otevřít zámek na poutech na rukou.

„Teď mi musíš odemknout pouta. Zvládneš to? Ta pouta jsou jednoduchá, odemknou se skoro hned. Prostě štrachej v zámku a povede se ti to," šeptla a nastavila se k Lucce zády. Lucince to moc dobře nešlo, ještě nikdy totiž pouta ani žádný jiný zámek neodemykala spínkou do vlasů. Většinou měla klíč. A když neměla klíč, tak se tam prostě nedostala. Nikdy nepřemýšlela nad dráhou kriminálnice, a tak se neučila odemykat zámky spínkami do vlasů. Po dlouhé době nakázaného štrachání spínkou v zámku zámek tiše cvakl a Chimney měla volné ruce. Přetrhla zbývající provaz, rozvázala si smyčku, kterou měla uvázanou na krku a pouta za Lucčina záda, aby je nikdo neviděl se tam jen tak povalovat, to by bylo divné každému.

Nebyl to nejlepší plán, navíc si nejspíš rychle uvědomí, že někdo zmizel, ale bylo to lepší než čekat do rána. Bylo pozdní odpoledne, za pár hodin se začne obloha zbarvovat nejdříve do červena a pak do šeda a do černomodra.

„Hned se pro vás vrátím, tři bychom byli moc nápadní," sykla a zmizela za roh, pryč od nich a směrem k přístavu.

Její a Lucky operace trvala asi půlhodinu, což bylo dost dlouho. Na její vkus až moc dlouho.

V jedné špinavé uličce si svlékla svůj kabátek, obrátila ho naruby a také si trochu roztrhala košili. Kalhoty ořezala dýkou a kabátek obrácený naruby si zavázala okolo pasu, aby to vypadalo jako sukně. Nebo něco na ten způsob. Byl to žalostný kostým, ale na nic lepšího neměla čas. Nakonec se trochu vyválela na zemi, aby si ostatní mysleli, že je jen další chudá dívka. Na zemi zahlédla staré vědro, a tak ho popadla, vyšla z uličky, chtěla vypadat jako pracující dítě. Kdyby jí někdo zastavil, může říct, že jde pro vodu, i když bylo to vědro celé ztrouchnivělé. Naštěstí nebylo děravé, takže její historka nebude vypadat úplně blbě. Bude vypadat jen šíleně nevěrohodně, ale nikdo nebude moct nic namítat. Nemůžou ji, jen tak popadnout a odtáhnout. Snad teda.

Strašně se bála, že ji někdo uvidí a zastaví a zjistí, že má být uvázaná u ostatních otroků. Ale nikdo si jí nevšímal. Nikdo se nehodlal zahazovat se špinavou dívkou, i když byla divně ošacená. Vysloužila si několik divných, několik pobavených a několik dalších pohledů, ale nikdo na ni nemluvil, většina kolem ní pouze prošla a vůbec si jí nevšímala.

Po několika špatných odbočkách konečně dorazila k bráně, před kterou nechali Driniana s ostatními muži. Vyběhla z brány ven, odhodila vědro a běžela k Drinianovi. „Driniane!"

Konečně si mohla oddechnout. Byla pryč a zvládla dojít za Drinianem.

„Co se stalo?" ptal se Drinian zděšeně když ji viděl v takovém stavu. Tedy, zděšeně na jeho poměry, Drinian v obličeji emoce moc najevo nedával. Většinou jste emoce poznali v hlase.

„Hned vám to řeknu. Ve zkratce: chytli nás otrokáři. Mě, královnu Lucii a Eustáce chtěli prodat, Kaspiana a Edmunda odtáhli do žaláře. Mně zůstala dýka, Lucie mi přeřezala pouta, abych přivedla pomoct, a abych nebyla nápadná, provedla jsem tohle s mým oblečením. Teď rychle, musíme jim pomoct!" Při vyprávění se nadechla jen na začátku a všechno to Drinianovi přeříkala na jeden jediný nádech.

„Dobře výsosti, ale musíme vymyslet nějaký plán. Nemůžeme tam jen tak vtrhnout," zamračil se Drinian, ale Rípčíp jako kdyby už dopředu věděl, co se stane a měl alespoň trochu plán.

„Převlečeme se za muže, kteří chtějí koupit pár otroků, pak se odhalíme a při troše štěstí to zvládneme!" usmál se na Driniana Rípčíp.

„Při troše štěstí to zvládneme?" zamračila se Chim cynicky. „Já nechci nic říkat, ale oni taky umí bojovat." Ale neměli čas na nic lepšího. Museli zasáhnout ihned.

Nikdo nic lepšího během těch pár minut, kdy se připravvali, nevymyslel. Ale oni to zvládnout. Usmála se na kapitána. „A mimochodem, nemáte tu luk a šípy? Mně moje zbraně vzali."

Všichni se rozhlédli, ale nikdo luk neměl. Na lodi možná ještě pár luků bylo, ale víc používali kuše a meče. S kušemi se lépe zacházelo, i když nebyly tak rychlé luky.

„To nevadí, poradím si i s mečem," vzdychla Chimney s lítostí a přijala od jednoho z mužů meč. Naštěstí byl dobře vyvážený a očividně dělaný pro někoho jako ona, buď pro ženu nebo pro mladého chlapce, tak si Chim nepřipadala úplně neozbrojeně, protože zbraň jí docela sedla. Každopádně bezpečněji se rozhodně cítila se svým mečem a hlavně se svým lukem. Pak jí ho musí vydat, jinak tomu grázlovi otrokáři zlomí ruce. Byl to její drahocenný luk, nehodlala ho někde jen tak nechat. A s mečem to bylo stejně, byl dělaný přesně pro ni, nebude se táhnout s něčím, co jí sice vyhovuje, ale necítí se s tím úplně pohodlně.

„Tak vyrazíme?" pobídla ostatní po chvíli převlékání, když už to vypadalo, že všichni jsou.

„Ano, ano, můžeme," přitakal jí Drinian a podíval se na ostatní. Muži přikývli. Nikdo nic neříkal.

„Výborně," vydechla potěšeně a trochu vyděšeně; dala si pramen neposlušných vlasů za ucho a jako první vyšla. Věděla, kudy se na náměstí dostat.