Tahle škola je opravdu děsivá. Na první pohled si toho nevšimnete, ale čím déle tam jste tím více se bojíte. Co když na vás ze skříňky vypadne vskaz, který ač vypadá nevině předurčuje vaší smrt. Ať jste kdokoliv jakkoliv vysoce postavený vždy vás do...
Dnes to bylo rychlejší. K Davidu Volnému opravdu sedí jeho příjmení. Jeho životní styl je volný, úplně bez řádu.
Ops! Esta imagem não segue nossas diretrizes de conteúdo. Para continuar a publicação, tente removê-la ou carregar outra.
Jeho smrt byla nápaditá. Stejně jako všechny ostatní. Tentokrát se neodehrávala v té místnosti, ale na rozestavěné konstrukci nové tělocvičny. Úplně na vrcholu byly krásné úzké pilíře. Přidělala jsem na ně bodce. Davida jsem svázala do málé kuličky. Začala jsem ho kutálet. Nejdříve křičel strachem. Pak před sebou uviděl bodce. Krev začala stékat po pílířích. Těsně před tím než vykrvácel jsem ho rozvázala. Poté jsem ho postavila na pilíř.
„Můžeš si skočit své poslední salto!"
Zakřičela jsem do větru.
„Proč?"
Zeptal se mě z posledních sil. Já vlastně už ani nevím...... už si vzpomínám začali uctívat Boha místo Satana. Ale co. Jeho to přece vůbec nemusí zajímat. Řekla jsem si v duchu. Stačil jen malý kopanec. Jeho docela drobné tělo se zřítilo dolů. Na konci svého krvavého letu se rozpláclo jako moucha pod plácačkou.
Tentokrát mě nezachvátil obvyklý pocit uspokojení. Nevím co to se mnou je. Obávám se, že začínám cítit vinu za lidi co jsem zabila...... to je ale blbost co?...
Omlouvám se za dlouhé nepsaní, ale chyběla mi múza.
