Yes, Professor✔️

Yes Professor(2)- 10 (poslední kapitola)

Probouzím se plná energie i přes to, že brečí Nell. Vstanu k ní a zjistím, že má hlad. Podívám se na Natha a ten spí tvrdě. Jdu s Nell teda do kuchyně a dám jí přesnídávku s piškotama. Krmím ji a sama popíjim černý čaj bez cukru. Ani nevím kdy naposledy mi bylo takhle dobře.
Asi po půl hodině se v kuchyni objeví i Nath.
"Dáš si snídani?" zeptám se ho mile.
"Ani ne," odpoví tiše. "Dal bych si něco jiného," řekne svůdně.
"Musím do školy," řeknu nakonec protože je nejvyšší čas vyrazit. První přednášku mám v devět.
"Do hajzlu," zakleje.
"Coje" zeptám se ho.
"Měl sem tam bejt dřív. Jedeš autem se mnou?" zeptá se mě.
"Jo," přikývnu.
***
Nell je v dobrých rukou Tobiho a já vyrážim do školy.
Po púl dni se jdu podívat za Nathem do kabinetu.
Zaklepu ma dveře a okamžitě vstoupím, to sem dělat neměla.
"Pardon," vychrlím ze sebe rychle a zase vycouvám ven ze dveří, zavřu je a posadím se na lavičku.
Líbačka s Miou? S tou krávou z učitelskýho sboru? To je takovej hajzl. Myslela sem, že po dnesní noci bude zase všechno v pořádku. Věřila jsem tomu.
Vykde z kabinetu a usměje se na mě. "Nic si neviděla," řekne mi.
Postavím se proti ní. "Ale to víte, že viděla," řeknu odhodlaně. Ona pak nasraně odchází.
Nath otevře dveře a koukne na chodbu. Naštvaně ho strčím zpět do kabinetu a zabouchnu za náma dveře. Zamknu je.
"Hajzle," vyjedu na něj hystericky.
"Nech toho," řekne s klidem.
"Fajn. Nashle pane profesore," řeknu vášnivě a pomalinku se otočím. Nechám spadnout na zem svojí propisku. "Ups," zašeptám a pomalu se pro ni ve své minisukni sehnu.
"Počkej," zašeptá  a chytne mě zezadu okolo pasu, přimáčkne si mě k sobě.
"Fuj," řeknu nepříjemné při pomyšlení na to, že šahal na tu učitelskou děvku.
"Coje?"
"Dej ty špinavý pracky pryč," vyjedu na něj.
"Si mrcha," řekne mi.
"A ty si děvkař. Nesnášim tě za to."
"Tak to kurva nebylo!"
"To jsou jenom zkurvený vymluvy!"
"Mluvíš jako kanál, nech toho zlatíčko. A přestaň, ona po mně vyjela. Sem v tom nevinně," tvrdí.
"Nelži, já tě varuju."
"Myslim to smrtelně vážně."
Půjdu na to jinou taktikou abych věděla, jestli říká pravdu. "Sama mi venku řekla, že tohle už trvá dýl," zalžu.
"To je svině," zakleje nasraně.
"Mám tě. Neřekla mi to, ale ty ses teď prozradil," oznámím mu.
Ma oči jen polootevřenè a díva se na mě naštvaně. Nemá rád, když na něco přijdu.
Nakonec ale nic neříká, nadechne se a potom se na mě normálně podívá. "Jsi chytrá," uzná.
Nevím o čem to mluví, ale takový poklony se nechám líbit.
"Ne opravdu, jsi vážně chytrá, prdelko," šeptá mi do ucha. "Vždycky na všechno přijdeš, všechno víš, všechni znáš. Jsi dokonalá," šeptá dál. Přitom mě jemně kousne do ucha. To už se neudržím a vrhnu se na něj.
->Nathaniel<-
Jakmile se na mě vrhne už zase necítim nic jinýho než její lásku, její milost, její něžný ale přitom naprosto oddaný doteky. Chci ji. Celou ji chci. Napořád. S Miou to nikdynnebylo vic nez cucání se v kabinetu. Fakt ne. A s jinou sem nikdy nic neměl. Ale to by mi nevěřila. Takže nic vysvětlovat nebudu.
Jakmile je co nejvíc rozvášněná tak si ji posadím na stůl a pokleknu před ni.
Dívá se na mě zaraženě a neví co se děje. Je tak roztomilá, když je zmatená. Skoro sem na tenhle její pohled zapomněl.
"Chtěl bych si tě vzít," řeknu tiše, něžně a kupodivu i láskyplně. Takovéhle věci mi nejdou.
"Cože?" Zarazí se, začnou jí téct slzy. "Cože, cože, cože?" Jasá a nevěří tomu, že je to pravda.
Vytáhnu s kapsy krabičku s prstýnkem a otevřu ji.
"Chtěla by sis mě taky vzít?" zeptám se ji.
"Ano, bože. Ano, moc. Pane bože!" jásá znovu. Seskočí ze stolu a klekne si předemně. Začne mě objímat a líbat všude.
"Miláčku, chci si tě vzít doopravdy. Jo omrdat tě teď chci po těch polibkách taky," dodám se smíchem a ona se na mě vrhne.
"Chci tě, hned. A po svatbě. Pořád tě budu chtít..." šeptá mezi polibky a mě to hřeje u srdce, chci ji mit i s Nell doma. Ale nejdříve ji splním co teď žádá.
_____________________
-úplný konec lidičky. Jak se vam to libilo? :))