Chapter: LIFE

#20

Rozběhla jsem se do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Zhroutila jsem se na postel a začala jsem brečet. Máma s tátou na mě volali a ptali se, co se děje, ale já beze slova zaběhla do pokoje. Utekla jsem. Zase. Už to nezvládám. Nevím, co mám dělat, protože o cokoliv se pokusím, tak je špatně. Když se o to nepokusím, zase je to šptaně. K čertu! Co po mě všichni chtějí?! Úsměv? Proč? K úsměvu a k radosti musí být důvod, ale já ho nemám. A přetvařovat se opravdu nebudu. Možná by mi dali všichni pokoj, ale mě samotné by ze mě bylo špatně.

Něco mě zastudilo na ruce. Nějaký dotek nebo nějaké olíznutí. Leknutím jsem nadskočila a podívala se do místa, odkud se mě něco dotklo. Když jsem ho uviděla, uvolnilo se to napětí na mé hrudi a já zhluboka vydechla. Ležel tam schoulený na podlaze a jeho hnědá kukadla smutně koukala na mě. Ten oční kontakt byl natolik silný, že ani jeden z nás nedokázal uhnout. Mám pocit, jakoby to bylo jediné stvoření na tomto světě, který mi rozumí. Nebo které se aspoň snaží mi rozumět. Jediné stvoření, které mě drží nad vodou. Které mi brání to vše ukončit, protože jeho bych tu nemohla necht samotného. Ne po tom všem, co jsme spolu zažili. Ten starý zlatý retrívr na mě kouká a v jeho očích se odráží nejen smutek, ale i zmatek a nejistota. Nad něčím přemýšlí. 

Je to až neuvěřitelé, jak dokáží psi vycítit situaci. Nemluví, neřeknou jediné slovo, ale vždy z jeho chování vycítíte ten pravý význam. Dokáží Vám dokonale vyjádřit všechny jejich pocity a obavy. Bez jediného slova. Jen pohledem a pohyby. Archie se zvedl ze země a postavil se. Udělal dva kroky a zastavil se přímo pod postelí. A čekal. Čekal, až mu dovolím, že může jít za mnou. Že může vylézt na moji postel a schoulit se do mého klína a svojí přítomností zahnat mé chmury. Jediným pohybem rukou mu naznačím, aby vyskočil. Předními tlapkami se opře o okraj postel a těmi zadními se odrazí. Jedním dokonalým pohybem se ocitne v mém klíně a já si ještě stačím otřít své slzy, než ho začnu hladit po té dokonale zlatavé srsti. 

Sedím na posteli opřená zády o zeď a moje ruce jsou plně zaměstnané vyjadřováním lásky tomu němému stvoření. Vlasy mě lechatjí na paži a každou chvíli mi spadnou do obličeje. Slzy mi stékají po tvářích a já už ani nevím proč brečím. Opět... Jde to samo. Nehci už brečet, ale nevím jak to zastavit. Pálí mě tváře i oči, ale nedokážu to. Nedokážu být silná a na vše zapomenout. Ne po tom všem.

"Vyhodili mě," šeptnu do prázdného pokoje. Ani nevím komu to říkám. Jestli stěně, skříni nebo Archiemu... Hřbetem ruky si setřu slzy a popotáhnu nosem. "Tedd už to nevydžel. Prý na mě," nasucho polknu a snažím se popadnout dech, "Prý na mě už není spoleh..." jsem zahleděná na fotku Caroline, Maggie, Jeremyho, Kola a mě, kterou mám přidělanou na zdi. Tak moc mi chybí ty staré časy. Z oka mi steče další slza, ale žádná ji už nenásleduje. Už tam jen sedím, bez špetky radosti v srdci a hledím na zeď plnou fotografií. Mě, kamarádů, rodiny, White Illusions, všech... Všech, které jsem milovala. Všech, které stále miluji, ale někteří z nich už o mě neví...

----

Sedím ve škole a sleduji dešťové kapky, jak stékají po okně. Bojují mezi sebou, která bude rychlejší a já jsem si zvolila svoji favoritku. Je to malá kapička na nejvyšší části okna. jak je malá, tak je i rychlá a obratná. Proráží si mezi ostatními cestu a pohlcuje do sebe další kapky. I přesto, že je tak malinká, nevzdala se. A překračováním všech překážet po cestě se stala silnou a neporazitelnou. Vyhrála. Protože byla natolik silná a odhodlaná, aby se nevzdala. Chtěla bych být jako ona. Mít sílu vše překonat a...

"Uhm, je tady volno?" vytrhne mě z přemýšlení hlas nějaké cizí dívky, ukazující na Carolinino místo.

Podívám se na židli vedle sebe a poté znovu na ni a odseknu jí: "Ne." Otočím se zpět k oknu a opět sleduji závod dešťových kapek. Dívka odejde k jiné lavice, ve které usedne, a já si ji přeměřím pohledem. Je to dívka s dlouhými, opravdu dlouhými, blonďatými vlasy, téměř až po pas, vyšší postavy. Měla temně zelené oči s hnědožlutými plamínky u panenky. Takové oči jsem ještě neviděla. Byly nádherné. Celkově je ta dívka krásná, ale něčím mi nesedla...

Jakmile zazvonilo, vešla do třídy učitelka a ihned za ní i ředitelka školy. Všichni jsme se postavili a čekali, co se bude dít. Třídní nám dala pokyn, ať se posadíme a slova se ujala ředitelka. "Dovolte mi, abych mezi Vámi přivítla novou studentku Sofii Warnerovou," řekne a dívka, která se mě ptala na Carolinino místo se postaví. "Vítej na naší škole!" zakončí svůj monolog ředitelka a všichni se postavíme při jejím odchodu.

Tak Sofie, jo? 

"Sofii, řekneš nám něco o sobě?" osloví ji třídní učitelka s úsměvem.

"Uhm, no já..." odmlčí se a rozhlédne se po třídě, "Dobře, mé jméno už znáte, tak... Uhm... Přistěhovali jsme se sem s rodinou z New Yorku kvůli tátově práci. Mám o dva roky staršího bratra, který sem nastoupil do maturitního ročníku," jen co pronese tuto větu, třídou se pronese jisté 'Uuu', které vychází z úst všech těch primadonek, které ve třídě máme. "Miluji koně a hudbu," podívá se na učitelku, jakoby snad prosila, ať už se může posadit.

"Dobře, děkuji Sofii. Doufám, že se ti v této třídě bude líbit a Vás prosím, kdo se ujme role průvodce a ukáže Sofii naši školu?" učitelka se rozhlédne po třídě a všechny klučičí ruce jsou nahoře. Kromě Jeremyho. "Dobrá, vidím, že je tu veliký zájem," pronese s lehkým zasmáním, "Kole, Marku, můžu Vás tedy poprosit?"

"Jistě," dodají oba téměř souhlasně a věnují si vítězoslavný úšklebek. Bože! 

"Výborně, tak se konečně pustíme do angličtiny."

----

Celou hodinu jsem hleděla z okna na dešťové kapky a padající listí ze stromů. Jakmile zazvonilo konec hodiny, Kol a Mark se rozběhli za tou dívkou, jejíž jméno mi asi vypadlo, a odvedli ji na prohlídku po škole. Maggie vzala židli a přisunula si ji ke mě. 

"Nechápu, proč se tam cpal zrovna Kol," protočí očima, "ale Sofii vypadá moc fajn, co myslíš?" dodá rychle s úsměvem.

"No to nevím teda..." řeknu otráveně a znovu pohlédnu z okna. Sofie se jmenuje!

"Nelíbí se ti?" zmateně na mě kouká.

Prudce otočím hlavu a téměř ji vraždím očima. "Hádej," zvednu se, seberu si věci, vezmu si z lavice čaj a odejdu pryč ze třídy. Jdu si odnést věci do skříňky a chci si vzít další učebnice, když na chodbě narazím do nějakého kluka. Poleji se čajem a z ruky mi vypadnou knížky. Papíry se zápisy se z nich rozletí na všechny strany.

"Co děláš?!" rozkřiknu se na něj a naštvaně se podívám na mikinu, která je politá čajem.

"Promiň," řekne a rychle se sehne pro učebnice. 

"No, to je mi k ničemu. Dávej příště bacha, buď tak laskavej!" vytrhnu mu knížky z ruky a dojdu ke skříňce. Naštvaně ji odemknu a hodím tam knížky. Sundám si mikinu a zmuchlám ji tam také.  Když skříňku zabouchnu, všimnu si, že za ní stojí Maggie.

"Co to bylo?!" povytáhne obočí a založí si ruce na hrudi.

"Vrazil do mě," odseknu a otočím se k odchodu.

"Já myslela tu tvoji reakci," špitne Mag.

"Jakou moji reakci zas?! Vrazil do mě a polil mi mikinu, ale já jsem zase ta špatná. Můžete mě už všichni nechat bejt?! Pořád máte nějakej problém! Ale mě už to nebaví, chápeš to? Nechte mě žít, proboha. A nepleťe se mi do toho, jak to dělám!" rozkřiknu se na ni a odejdu do učebny bilogie.