Chapter: LIFE

#18

Dnes musím do práce. Jsem na cestě na autobusovou zastávku a v uších mi hraje hudba ze sluchátek. Přesně ve chvíli, kdy jsem míjela dům Parkerových, se ozvaly první tóny See you again. Ty zvuky klavíru a pomalá melodie mě donutily se do písně pořádně zaposlouchat. Všechny ostatní písničky jen poslouchám. U málokteré vnímám text a melodii. Málokteré se mi dostanou pod kůži, protože i přesto, že mám sluchátka v uších, jsem naplno ponořená ve svých myšlenkách.

Nebráním se pohledu na dům. V Carolinině okně jsou rozdělané žaluzie a okno je otevřené. Musí už být doma. Do školy ale zatím nechodí. Přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně. Nedokážu si představit, jak to bude vypadat, až se tam vrátí. Až bude sedět přes uličku vedle mě. Až ji budu mít celé dny na očích a budou se mi v hlavě zmítat vzpomínky na naše přátelství. Až mi naplno dojde, že ona v hlavě žádnou z těch vzpomínek nemá...

Cesta na zastávku utekla strašně rychle. Už z dálky vidím, že nebudu jediná, kdo autobusem pojede. Proč jsem proboha nejela na Liberty?! Na zastávce stojí Tate Collins se svým poskokem. Tate je největší blbec školy. Je o rok starší než já a kdykoli může, na chodbě uráží mladší holky, které nejsou zrovna královnami krásy. Ne, že by byly škaredé. To ne. Jen proste nejsou nejkrásnější. Nesnáším ho! Pořád si z naší party dělá srandu. No teda... vlastně dělal... Teď už žádná parta není...

Postavila jsem se na druhý konec zastávky a doufala jsem, že si mě nevšimne. Měla na hlavě kapuci a přála jsem si, aby mě ani nepoznal. Ale to by nebyl Tate. Periferně jsem viděla, jak na mě zíral a zanedlouho mě oslovil.

"Á, šedá myš vylezla z díry!" rozkřikl na celou ulici a okamžitě se s poskokem začali smát. Zkoušela jsem je přes sluchátka nevnímát, jako vždy, ale dnes to nešlo. "Kdepak máš ty svoje blbečky?"

Něco uvnitř mě se vzbouřilo a vybuchlo. Vytrhla jsem si sluchátka z uší a se slzami v očích jsem přešla k němu. "Ty kreténe! Přestaň si tady hrát na frajírka, když víš úplný hovno! Pořád machruješ, děláš ze sebe pána školy, ale jsi jen trapnej! Nemáš o našich životech nejmenší tušení, tak si přestaň hrát na jasnovidce!" po tvářích mi stékaly slzy v pravidelných proudech. Přesně ve chvíli, kdy jsem to dořekla, přijel na zastávku autobus a já nastoupila dovnitř.  Čekala jsem, že za mnou půjde i Collins, ale on i jeho "kamarád" zůstali stát na zastávce jako opatření.

Našla jsem si místo v zadní části autobusu a znovu jsem si nasadila sluchátka. Sledovala jsem ty dvě osoby stojící na zastávce, neschopné pohybu. Doufám, že Collinsovi aspoň trošku spadl ten hřebínek, protože tohle si k němu ještě nikdo nedovolil. Nikdo mu neřekl, co si myslí, protože každý ve škole okolo něj chodí s respektem. Kluci k němu vzhlíží, jako  k basketbalové hvězdě a hezké holky ho berou jako kluka z Playboye a ty méně uznávané se bojí a straní se mu, aby si z nich nevystřelil.

Obraz zastávky mi ujel a já už jen sledovala ulice z okna. Pořád jsem musela přemýšlet nad Collinsem a Caroline. Copak si ten blbec nevšiml, že není ve škole? Že už to není jako dřív?

Mojí bublinou se rozezní Down od Jasona Walkera.

I don’t know where I’m at
I’m standing at the back
And I’m tired of waiting
Waiting here in line
Hoping that I’ll find what I’ve been chasing

I shot for the sky
I’m stuck on the ground
So why do I try, I know I’m gonna fall down
I thought I could fly, so why did I drown?
I'll never know why it’s coming down, down, down

Vnímám jen text písně a ubíhající krajinu města. Ani si to neuvědomuji, ale zase pláču. Hruď se mi stahuje, že nemohu téměř dýchat. Začíná mě popadat panika. Nevím, co se to děje, ale už nemohu dál. Musím pryč. Musím někam utéct. Zmizet. Nedokážu to už dál...
Rozběhnu se po autobuse. Hledám tlačítko na zastavení, ale nikdo ho nemohu najít. Začínám pomalu šílet. Všichni lidé v autobuse se na mě dívají. Jeden kluk se zvedne ze sveho místa a jde ke mě.

"Ne...Nech mě!" vykřiknu na něj přes celý autobus a snažím se najít něco, čím bych mohla otevřít dveře.

"Nebojte se, chci Vám jen pomoct," řekl to tak klidným hlasem, až mě to vyděsilo. Zůstala jsem na něj zírat a snažila jsem se dostat nový vzduch do plic. Neznámý prošel okolo mě až k řidiči a o něčem s ním mluvil.

Najednou, jakoby z ničeho nic, se otevřely zadní dveře a já okamžitě vyběhla ven. Před autobusem jsem se zhroutila k zemi a propadla jsem v hysterický pláč.

Leknutím jsem nadskočila, když se něčí ruka dotkla mých zad. Prudce jsem zvedla hlavu, až se mi zamotala. Musela jsem se rukou zachytit, abych nespadla. Byl to ten kluk z autobusu.

"Jste v pořádku?" zeptal se milým hlasem a přidřepl si ke mně.

Oči jsem měla slepené od pláče a tváře rudé, přesto jsem si všimla jeho starostlivého výrazu. "Děkuju," špitla jsem a zvedla jsem se ze země k odchodu.

Ani jsem nestlihla udělat krok a stál po mém boku. "Není za co, můžu ti ještě nějak pomoct?" mírně nakrčil obočí a musím uznat, že vypadal rozromile.

Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas a vydala jsem se na cestu do práce. Ale kudy? Tuhle část města neznám! Ušla jsem sotva pár metrů, když jsem se otočila a spatřila ho, jak tam stále stojí. "Vlastně jo," řekla jsem slabým hlasem od pláče. "Víš, kde je TeaCake?"

Pokynul hlavou, aby mi dal najevo, že ano.

"Kudy se tam dostanu?" můj hlas musel znít strašně zoufale, protože se mu na tváři objevil úsměv.

"Pojď, dovedu tě tam," mrknul na mě, počkal, až dojdu k němu, a vydal se na druhou stranu, než jsem šla předtím já.

Šli jsme asi 15 minut, ale nepadlo jediné slovo. Mně se mluvit nechtělo a on se... možná bál? Nevím... Ale když poté promluvil, ucítila jsem zvláštní pocit. Jakoby se ve mně něco pohlo, ale zároveň mnou projelo zamrazení. "Musím se zeptat. Co se stalo v tom autobuse?"

Hleděla jsem na něj jako opařená. Vlastně ani nevím proč. Měla jsem to čekat, ale stejně mě to překvapilo.

"Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš. Chápu to," utnul svůj dialog a začal bedlivě zkoumat chodník, po kterém jsme kráčeli.

"Vzpomněla jsem si. V tom autobuse jsem si vzpomněla, že..." musím se zhluboka nadechnout. V plicích mi dosrl všechen vzduch už po těch pár slovech. "Že si mě moje nejlepší kamarádka nepamatuje," slova,jakoby ze mě vylétla sama. Ani jsem si nestihla rozmyslet, co chci říct, a už jsem mu to vyklopila.

Kluk z autobusu se najednou zastavil. Stál uprostřed chodníku jako opařený.   Zůstal na mě hledět s vykulenýma očima a pusou dokořán. "Co-cože?!" snažil se ze sebe vykoktat, ale hlas ho zradil.

Pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě. Pár metrů jsem šla sama, ale po chvíli se objevil zpátky vedle mě. Předběhl mě, rukama naznačil, abych se zastavila a zabránil mi tak v chůzi.

"Jak jako nepamatuje?!" v jeho očích bylo vidět zděšení. Je mi jasné, ze se snažil pochopit má slova, ale očividně se mu to nepovedlo.

Pokrčila jsem rameny, protože ani já sama to nechápu. "Ztratila paměť," pronesla jsem rušnou ulicí možná až moc potichu, ale on to slyšel. "Jdeme?" Netrpělivě ho popoženu, protože už jsem dávno měla být v práci.

"Ehm... Jo, jasně," snaží se vzpamatovat z mých slov, ale očividně mu to stále vrtá hlavou.

Šli jsme maximálně pět minut, když jsme zastavili před TeaCakem. Otočila jsem se na něj a mírně, opravdu mírně, jsem se usmála. Bylo to spíš mírně pozvednutí rtů než úsměv, ale co. "Děkuju," nečekala jsem na žádnou odpověď a vešla jsem dovnitř. Přišla jsem blíž k pultu a než jsem stihla cokoli říct, Emily se do mě pustila. "Kde jako jsi?! Máš tady být uz přes hodinu!" zůstala jsem na nic jen zírat a čekala jsem, co bude dál. "Tedde! Už přišla," křikla do zadní části čajovny do prostoru pro zaměstnance.

Ve dveřích se obejvil můj nadřízený a nevypadal zrovna příjemně. "No to je dost!" hrubým hlasem, který jsem u něj nikdy neslyšela, na mě začal mluvit.
_____
Ahoooj!😊 A pro někoho z Vás možná i dobré ráno! Nebo odpoledne! Nebo večer!😂
Mám na Vás na všechny důležitý dotaz. BAVÍ VÁS TO??😱
Pište do komentářů nejen odpověď na tuto otázku, ale vyjádřete se prosím i k ději. Jak to na Vás působí, o čem přemýšlíte, když čtěte,...😅
Moc ráda bych měla nějakou zpětnou vazbu.💕
Děkuju!💖
Lennie🎀