Chapter: LIFE

#7

*cink, cink*
Mým pokojem se pronese zvuk příchozí zprávy na Messengeru. Vezmu mobil do ruky a zádám své heslo. Na obrazovce se objeví zpráva od Maggie.

Mag: Za 10 minut se sejdeme u řeky!

Ta zpráva vypadá dost akutně. Žádné smajlíky, na konci věty vykřičník. Jsem strašně unavená, protože po škole a po práci mě bolí nejen nohy, ale i hlava, jenže něco se děje a já nemůžu Maggie odmítnout.

Já: Budu tam.

K řece do parku mi cesta zabere tak čtyři minuty, když pojedu na skatu. Nejvyšší čas vyrazit!

Vezmu si mikinu a klíče. Když sbíhám ze schodů, volám do kuchyně na tátu, že musím za Maggie a že do půl deváté budu doma. Teď je čtvrt na osm. Nastupuji na skateboard a vyjíždím osvětlenou ulicí směrem k parku.
--
Maggie už na mě čeká na lavečce. Jen co mě zahlédne, rozběhne se ke mě. V jejích očích je vidět strach.

"Mag, co se stalo?!"

"Care je v nemocnici," z toho běhu je zadýchaná a její hlas zní přerývavě.

"Cože?! Co se jí stalo?!"

"Ráno jí bylo špatně od žaludku a měla horečku. Pak prý omdlela a máma ji nemohla probudit," řekne vyděšeným hlasem Maggie. "Volali sanitku a Care je v kómatu. Před chvíli mi volala paní Parkerová, že ode mě našla nepřijaté hovory."

Zůstanu stát na místě jako opařená. Nemohu pomalu ani dýchat, srdce mi vynechalo tak tři údery. Caroline, která vždy hýřila radostí a sarkasmem, je teď v kómatu v nemocnici.

"M-musím za ní. Já, já ji musím vidět," bez dalšího slova se otočím od Maggie a projíždím rychle parkem pryč. Musím se okamžitě dostat za Caroline. Musím vědět, jak na tom je!

Mag na mě ještě zdálky volá, ale já jediné, co vnímám, je bolest a strach, který stahuje mé srdce.

Hlavou mi probleskne myšlenka na mámu. Slíbila jsem doma, že budu do hodiny zpátky. Vytahují telefon z kapsy a vytáčím mámino číslo.

"Ano, zlatíčko?" zeptá se máma na druhém konci.

"Mam-mamii..." můj hlas je plný zmatku a strachu a zní zlomeněji, než jsem plánovala.

"Co se stalo, Ronnie?" z mámina hlasů poznávám, že je zmatená a bojí se o mě.

"Já musím hned do nemocnice. Za Caroline."

"Kde jsi?!" zeptá se naléhavě.

"Projíždím okolí náměstí."

"Počkej tam na mě. Za chvíli jsem u tebe."

Slezu ze skateboardu a svinu se podél zdi na zem. V hlavě mám zmatek a svírá mě strach.

Co když...?

Z očí se mi začnou kutálet slzy a já jim v tom nebráním. Sedím a hlavou v dlaních a oddávám se smutku a strachu.

Kousek od sebe slyším pištění brzd a zvuk uhasínajícího motoru. Přibližují se ke mě něčí kroky, ale já mám stále hlavu v dlaních.

"Ronnie," její hlas poznám kdykoli. Zvednu hlavu a spatřím její starostlivý obličej. Zvedám se ze země a vpadávám jí do objetí. Máma mě pevně sevře a rukou mě hladí po vlasech.

"Care je... Je v kómatu. Já musím okamžitě za ní!" hlas se mi na konci věty zlomil. Brečím mámě v náručí a v její přítomnosti si připadám bezpečněji.

Máma mě odvází do auta a otáčí klíčkem v zapalování. Auto začne vrčet a na okna auta začínají dopadat malé kapičky deště. Pozoruji ty tečky na okně, jako by to byla jediná věc na světě. Snažím se odpoutat od svých myšlenek, ale stále mi v hlavě běhá připomínka toho, že moje nejlepší kamaradka je právě teď v kómatu v nemocnici.

"Co se stalo?" zeptá se po chvíli ticha máma.

Setřu si hřbetem ruky slzy z tváří. "Bylo jí špatně a měla horečku, tak nešla do školy. Potom prý omdlela a už se neprobrala," mluvím nepravidelně a můj hlas je značně zlomený.

Venku začalo pořádně pršet a za budovami města jsem zahlédla blesk. Silnice jsou téměř prázdné, jen my se řítíme nejvyšší povolenou rychlostí k nemocnici.