Chapter: LIFE

#19

"Veronico, jak si to představuješ? Nikdy jsem nic takového nemusel řešit, ale už na tebe není spolehnutí!" zůstala jsem šokovaně stát na místě. Co? O čem to...? O čem to mluví?

"Nedělej, že nevíš. Normálně si se na nás o víkendu vykašlala! Byl knižní festival, pamatuješ? Slíbila jsi pomoc," jeho zamračený pohled dokonale vystihoval jeho pocity.

"Panebože! Já se moc omlouvám! Úplně jsem na to při tom všem zapomněla!" rukou jsem se chytila za hlavu. Tohle jsem nezvládla...

"Konvičku lesních plodů!" křikl Liam, který momentálně vyřizoval objednávky v celé čajovně. Všichni jsme k němu obrátili pohled a Emily začala připravovat čaj.

"Při čem všem?!" vyzvídal Tedd, ale pořád měl ten naštvaný výraz.

"Říkala jsem ti o tom..." Emily se ozvala od čajového baru. Kmitám pohledem z naštvaného Tedda na podrážděnou Emily.

"Jo tohle. No, mrzí mě to, ale to neznamená, že porušíš sliby!" do očí se mi nahrnuly slzy a tak jsem místo odpovědi jen kývla hlavou. "Navíc dnes jdeš pozdě! Liam už tu nemá půl hodiny být," ukáže na něj a čeká na mé vysvětlení.

"Omlouvám se. Měla jsem menší problém v autobuse a musela jsem jít pěšky," snažím co se neomluvněji vyjádřit dnešní situaci v autobuse.

"Fajn, dneska to nechám být, ale už se to nebude opakovat! Je ti to jasné?!" varovně vztyčil pravý ukazováček a povytáhl obočí.

"Slibuju," špitnu a jdu se převléct. Jsem psychicky už tak slabá, že mi začaly téct slzy. Odběhla jsem do místnosti pro zaměstnance a svezla jsem se na zem. Svěsila jsem hlavu do dlaní a propukla jsem v malý pláč. Už to nezvládám. Věcí, které se za poslední týden stačily pokazit, je příliš mnoho. A zásobárna mojí psychiky už je na dně...

Z chodby jsem slyšela nějaké kroky a něčí ruka se dotkla mého ramene. Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem Emily. Snažila jsem se vykroutit z jejiho doteku, ale nešlo to. Klekla si vedle mě na podlahu a já se na zemi odsunula dál od ní.

"Co je?" zeptá se mě moje kolegyně umístěným hlasem.

"Hádej. Můžeš třikrát," pronesu s takovou dávkou sarkasmu, až mě ro pálí v krku. Pohled mám upřený na svá chodidla, která z ničeho nic začala být hrozně zajímavá.

"Já vím, trápí tě Caroline," snaží se mě znovu pohladit, ale já uhnu.

"Nejen to," odseknu a dál zkoumám strukturu svých bot.

"Tak co se děje? Víš, že mě to můžeš říct," slabě se na mě usmála, jako by tím chtěla dokázat, že je to pravda a že to myslí upřímně.

Prudce jsem vstala ze země a udělala jsem pár kroků po místnosti. "Děláš si srandu?!" rozkřikla jsem se na ni, "se mě jako ještě ptáš, jo?!" rozhazovala jsem rukama okolo sebe a křičela jsem na ni. Na obličeji se mě i jí střídalo několik výrazů.

"Nechápu o čem mluvíš," pronese tiše. Její oči i její tvář se mi snaží namluvit, že netuší o čem mluvím, stejně jako její slova. Na to jí ale neskočím...

"O čem asi?! O tobě a o Jeremym," přimhouřím očí a čekám co z ní vypadne.

"Co-co je s námi?!" zakoktá se a já na ní vidím šok.

"Jen co vylezl z nemocnice od své kamarádky, která yi ho nepamatuje, lezl za tebou!" teď na ni doslova řvu. "To ti přijde málo?!"

"Ronnie," snaží se mě nějak uklidnit. "Poslouchej, to není tak jak si myslíš..." téměř ta poslední slova zašeptá.