Krev mé krve koluje v tvé krvi

Co to děláš?

Opravdu to nevypadalo dobře. Vůdce rebelů – Tsunade – píše, že ztratila kontakt s Žlutým bleskem a dva dny na to zvědové přišli na to, že ho zajaly jednotky státní stráže. V tu stejnou dobu se dostavilo celé komando v čele s Kushinou Uzumaki, Aby vyřídilo, že Danzo vzkazuje otevřenou válku. K němu se podle všeho připojila Kaguya, se kterou navázal spojenectví, jen aby Uchihy dostal. Ta zas má své důvody k vyřízení svého vlastního hnutí odporu proti koruně. Proto jsou teď nevyhnutelně v rejži, ať se to vezme z jakékoliv strany.

Madara vyřízeně složil hlavu do dlaní a schoulil se na posteli. „Haširamo... Co mám dělat... Jak se takováhle situace dá rozumně řešit? Řekni!?" Haširama se snažil pochopit všechno, co se právě dozvěděl a zároveň přijít na to, jak by měl Madarovi odpovědět, aby ho na místě netrefil šlak. Dneska je totiž určitě čeká válečná rada nejdřív s Vránami, potom se všemi Uchihy, spojenci s nejbližšího okolí, centrem odboje a nakonec i s Tsunade – a to z toho důvodu, že základem války je Danzoova touha po Uchihovské krvi. Už vidí, jak Vrány navrhnou Izunu vydat, Uchihové navrhnou válku, partyzáni vyjednávání a Tsunade, o té nic zatím neví - ještě horší možnost. Přistoupil k posteli a posadil se vedle ležícího černokněžníka. Pomalu, aby se nelekl, jej přitáhl do objetí a jemně stiskl. Všiml si, že v Madarovi hrklo, pak konečně obtočil ruce kolem Senjuova krku, vlezl si mu na klín, položil si hlavu na Haširamovu hruď a vyřízeně si povzdechl. „Ach... Co jen budeme dělat..." Haširama konečně promluvil: „Ať uděláš cokoliv, budu stát po tvém boku. Máš mé slovo – a to přece víš." Chvíli se Uchiha nehýbal, než nakonec odpověděl: „Musíme tam jet, Haši. Naší hlavní prioritou je zabránit otevřenému střetu. Taky chci uchránit svůj rod. Mám takový strach..." Haširama byl úplně zkoprnělý. Madara přiznal, že má strach? Tak to jsou hodně v hajzlu..

Netušil, jak dlouho tam seděl a hladil černokněžníka pomalými pohyby po zádech, ale nakonec se Madara zvedl a podíval se mu do očí: „Musíme být silní. Svolám radu a nepřednesu návrh – vydám rozkaz." Senju s odhodlaným výrazem kývl. „Srávně. Musíš být tvrdý, drahý elfe. Nenech se shodit, nenech se zlomit, nenech se porazit. A kdyby se ti to přeci jen nepovedlo, pořád jsem tu já, abych tě podpořil. Sakra, jsi přeci nejsilnější z celýho svýho rodu!" Madara se nevesele zasmál: „Ty mě tu poučuješ, jak se mám chovat a sám jsi tu sotva čtrnáct dní... „ Senju se podivil: „Nepoučuju tě, Madaro - to bych si nedovolil. Jen ti dodávám odvahu k tomu, co se musí stát. Čím si musíme projít. Společně." Madarovy oči zaplály rudou. Postavil se, podal ruku Haširamovi a řekl: „Jdeme se bít. Ale nejdřív si na sebe vezmeme něco lepšího." Senju se zasmál: „Jak myslíš, ale musíš mi pomoct s výběrem – v elfskejch hadrech se nevyznám."

„Co myslíš, že bylo v tom dopisu?" Promluvil do ruchu v jídelně Tobirama. Izuna se na něho otočil se zamyšleným výrazem, v ruce lžíci s kaší na půl cesty ke rtům. Polkl a odpověděl: „Něco důležitýho od vůdce odboje – pták měl na hlavě čapku s červenou chocholkou – barva pro důležitou korespondenci. A tyhle blbě vycvičený vrány posílá jen Tsunade z velitelství rebelů. Musíme pak zajít za nima a zeptat se na situaci. Určitě svolají radu – tam se všechno dozvíme."

Tobirama spokojeně kývl a obrátil se zpět ke svému talíři. Kdykoliv se pohnul, cítil příjemný tah v bocích a bedrech – připomínku toho, co se stalo včera. Pro sebe se pousmál – Izuna se nezdá, ale ví moc dobře, co má dělat. Z myšlenek ho vyrušila dlaň pod stolem – přesněji řečeno na jeho stehně – útlá, jemná dlaň šmátrala nenechavě po napjaté noze nahoru... a dolů... nahoru... a tak. Albín zrudl a obrátil pohled na Uchihu vedle sebe. Ten s lišáckým leskem v očích pozvedl koutky do zdánlivě normálního úsměvu: „Copak?" Tobirama zrudl ještě víc.

Nevěděl, co by se dělo dál, kdyby je nevyrušil jiný Uchiha. Černé vlasy měl ledabyle svázané do culíku a kolem očí měl překvapivě elegantní řasy, pod nimi měkké rýhy, jako kdyby moc nespal. Usmíval se tak mile, že měl Tobirama chuť ho obejmout. Tedy kdyby si nevšiml jeho doprovodu: ten muž, co stál vedle něho byl modrý. Doslova. A vysoký – co to měl na tváři? Žábry snad? Izuna se široce usmál, vstal ze židle a stiskl druhého Uchihu v pevném objetí. Ten se zasmál a objetí opětoval. „Jsem tak rád, že tě zase vidím, Itachi!" Řekl Izuna, když se od sebe odtáhli. Itachi – když se Tobirama zamyslel – doopravdy vypadal jako lasičák. Vysoký, štíhlý a určitě i mrštný. Roztáhl rty to ještě milejšího úsměvu a odpověděl: „To já taky. Ani nevíš, jak moc mě těší, že mě zase vidíš, Izuno." Pak se oba obrátili na albína. Izuna mu položil ruku na rameno a řekl: „Tohle je Tobirama Senju, můj společník." Tobi nabídl ruku a druhý Uchiha s ní potřásl. „Rád tě poznávám. Mé jméno je Itachi Uchiha a tohle" ukázal na muže vedle sebe „... je Kisame, můj partner. Hrajeme spou v teátru." Ruka podaná modrému muži byla lehce přidrcena, ale albín to ze slušnosti přehlédl.

Povídali si s dvojicí herců ještě nějakou dobu a byli srdečně pozváni na představení. Když se rozloučili a chvíli pozorovali vzdalující se dvojici, Izuna promluvil: „To je můj jediný opravdový přítel. Neodvrátil se ode mě, ani když jsem o tolik přišel. Dlužím mu ještě hodně..." „Vypadal moc milý." Ohodnotil Tobi a navrhl: „Pojďme za bratry, zajímá mě, co bylo v tom dopisu."

Když kráčeli chodbou, Tobirama se odvážil: „Izuno...? Co měla znamenat ta dlaň pod stolem dneska ráno...?" Uchiha na něho úkosem pohlédl: „Tohle? Hohó..." Tajemně se zasmál a strčil albína do nejbližších dveří – do skladu na tmavé hábity a pláště. Tam jej natlačil na zeď a pokračoval: „To znamená, že ty jsi můj..." Na chvíli uhnul pohledem stranou, než dokončil: „A já jsem tvůj... Ve všech směrech. Můžeš to dělat taky kdykoliv budeš chtít."  i když měl o dobrých 10 cm míň snad ve všech směrech, Tobirama zjistil, že si v takových to situacích nepřijde jako ten nejsilnější on. Ještě víc na Tobiramu svou hrudí přitlačil, koleno mu vměstnal mezi stehna a dokončil: „Od rána jsem naddrženej jako křeček... a za to můžeš ty... jak se na mě díváš, jak mluvíš, vypadáš, chodíš... Nedokážu to udržet pod kontrolou... Musím prostě... vědět, že nejsi jen sen..." Tobirama celý červený poklekl před Izunou na koleno, hbitými prsty zápasil s knoflíky na kamaších a otázal se: „Myslíš, že tohle by dokázal sen?"