Krev mé krve koluje v tvé krvi

Odhalen...?

Proč to dělal? Nesnášel elfy. Nenáviděl je. Mimo svou hrdost stavěl na odiv stejnou měrou nenávist a krutost. Byl takto vychován. Otec mu vtloukal do hlavy po celý svůj mrzký život, jak moc jsou elfové špatní, jako byla matka jeho bratra. Vezmou si, co chtějí a zmizí, zanechávajíc za sebou jen potíže. Nenáviděl je z časti také proto, protože jim záviděl. Svému bratrovi záviděl. Jediní oni dva ze všech souruzenců byli něčím neobyčejní.

Jeho žilami kolovala krev víl a dryád, lidí přírody. Proto se nestane smrtelným, dokud příslušná víla chránící pramen největší řeky v království nezemře – řeka nevyschne. Disponoval díky tomu tělem a vzhledem, za který by se nemusel stydět ani elfí princ, magickým potenciálem své vílí matky a mimo jiné dlouhověkostí. Záviděl bratrovi jeho sílu, přirozenou auru mocného rodu, o které mu samozřejmě nikdo nesměl říci. Ať si hledá sličný lid a jeho kouzelníky, ať zjišťuje svůj původ jak chce, nikdy mu nedojde, kdo vlastně je. Haširama byl blbec, to si myslel. Hloupý a najivní, příliš důvěřivý a neopatrný. Nikdy nebude hoden odhalit svou moc, o to se sám postará. Jeho bratr zůstane obyčejným, ať to stojí cokoliv.

Možná to byla pýcha, závist, či zášť, která Tobiramu vedla tam, kde nyní byl, totiž psa a elitního zabijáka státní stráže. Vykoná jakoukoliv zadanou misi za jakýchkoliv podmínek a nikdy nezanechá důkazy, nikdy neudělá chybu. Je jako stroj. A nyní dostal nejdůležitější úkol, zbavit se černokněžníka kategorie S. To byla jeho chvíle, musí misi splnit za každou cenu. Podřízne tomu elfovi krk a oholí mu hlavu. To je největší potupa, oholit elfa. Je to jako kdyby vás někdo vykastroval.

Nyní sledoval krvavou stopu přes šedé pláně směrem k hustému lesu. Zraněný musel ztratit hodně krve, stopa byla totiž velmi dobře viditelná. Zajímalo ho, jestli ještě žije po takovém výrazném krvácení. Stopa byla den stará, takže nemohli být daleko. Vrtal mu hlavou ale ten druhý. Kdo to mohl být? Že by další elf? Člověk? Rukojmí? Zmanipulovaný psychopat? Kdo ví. Teď už jen zbývalo oba najít a splnit úkol.

---
Jízda na velikém jelenovi je stokrát pohodlnější, než na hřbetě jakéhokoliv koně. Poznamenal si Madara, jak vcelku rychle projížděli lesem směrem k opevněné vesnici. Je to mnohem ladnější a když k tomu připočítáte silné elfské tělo podpírající vás zezadu a paže z každé strany, nemáte si na čo stěžovat. Teda ne, že by si ten druhý bod Madara byť jen připustil. Ale Haširamova starostlivost jej hřála u srdce, o kterém až donedávna nevěděl, že v jeho hrudi vůbec existuje. Ikdyž se už cítil zcela zdráv, druhý elf trval na tom, že si při jízdě odpočine a celou vahou se o něj opře v pokusu o spánek. Už dobrou hodinu jeli v tichosti, přerušováni jen zvuky lesa a zpěvem ptáků ve větvích nad nimi.

„Jak ti je?" Vyrušila Madaru z příjemného rozjímání tichá, starostlivá otázka vedle jeho ucha. Trochu zaklonil hlavu, aby ji opřel o Haširamovo rameno, než odpověděl: „Jsem v pořádku, jen se stále cítím trochu unavený." „To je dobře..." Uniklo ještě Haširamovi, jak líně opřel bradu o Uchihovo rameno. Jelen je spolehlivě nesl lesem směrem na západ, monotónně ladně při tom pohybujíc krkem a dlouhýma nohama.

Před západem slunce se utábořili pod větvemi obrovitého starého stromu, hrdé zvíře po tom, co sesedli důstojně sklonilo hlavu a neslyšně odklopýtalo do houští. Na Madarův tázavý pohled druhý pobaveně odpověděl: „Neboj, bude poblíž, jen nám chce nechat trochu spukromí a klidu  po celém dni na jeho hřbetě." Černokněžník se zašklebil: „To je od něj moc hezké..." A už rozdělával oheň, aby si mohli připravit večeři. Noc přišla rychle. Když visel měsíc vysoko na nebi, oba už byli najedení, umytí a schoulení spokojeně pod přikrývkami v ohbí kořene velkého stromu. Haširama z ničeho nic vztáhl ruku a počal se probírat černou uchihovskou hřívou, vytahujíce z druhého táhlý spokojený zvuk. Když takhle Senju chvíli pokračoval, povedlo se mu velmi rychle mága vzrušit.

„Posaď se mi obkročmo na hruď, Madaro..." Přerušil ticho Senju, když zaregistroval pomalý pohyb, jak se druhý líně otíral rozkrokem o jeho stehno. Uchiha se vylekal. „Cože mám udělat?" Trochu vyjeveně zasyčel a obrátil na Haširamu rudý pohled. „Posaď se na moji hruď stehny na má ramena a vedle mé hlavy. Honem!" Zopakoval podivné přání Senju. Čaroděj tedy provedl, co se po něm chtělo. Posadil se tak, že boule v jeho rozkroku se téměř dotýkala Senjuova nosu. „Přesně takhle. Teď pššš..." Řekl ještě, než začal dlaněmi hladit mágova stehna.