Krev mé krve koluje v tvé krvi

Proč ty... ?

Izuna se na něj otočil: „Jistě víš, co znamená. Určitě jsi viděl mnoho mrvol bez očí a s x vyřízlým mezi očima. Stejným, jaké má tvůj velitel na bradě." Tobirama nebyl schopen slova. Došlo mu ale ještě něco horšího. Opatrně se zeptal: „Kolik ti je...?" Izuna s hořkým výrazem odpověděl: „Hodně..."

Agent seděl a nebyl sto se pohnout. Tohle ne. Nemohla to být pravda. Izuna si v nastalém tichu sejmul obvazy z již zahojené ruky a zkusmo s ní zahýbal. Díky svému původu se léčil rychle. Tobirama sklopil hlavu do dlaní a po dlouhé chvíli ticha na něj sotva slyšitelně zavrčel: „Zmiz... Zmiz odsud a modli se, že se znova nestřetneme..." Izuna chvíli jen nevěřícně hleděl na druhého prázdým pohledem, než se ozvalo znova, tentokrát hlasitěji: „ZMIZ ODSUD!!!" Izunovy prázdně jamky se naplnily slzami. Nechal je kanout po tváři a se staženým hrdlem promluvil: „J-já myslel, že... že..." Tobirama vzhlédl a upřel na něj svůj krvavý, pro jednou opět bezcitný pohled: „Že přijmu špinavého UCHIHU?! Že mi jen tak ukážeš, co se ti stalo a já všeho nechám? Co? Co když pro to měl Danzo důvod, co? Chceš po mě, abych věřil ELFOVI? Buď rád, že tě nezabiju a koukej zmizet!" Izuna jen nevěřícně zakroutil hlavou, utřel si mokrým rukávem slzy. Ještě řekl: „P-prosím... copak ty nic-nic..." Tobirama na něj namířil vytaseným mečem a držel se, jen aby jeho vlastní slzy nepřetekly, dokud Izuna nezmizí.  Uchiha vyklopýtal z jeskyně. Smutek jej jímal jako ještě nikdy dřív. Vyšel ven do hustého, studeného podzimního deště.

Jen, aby se zastavil díky kudle přiložené ke krku. Jejich tábor byl obklíčen jednotkami státní stráže v čele se samotným velitelem, za jehož zády se krčí šedovlasý, brýlatý muž. Právě k němu mluvil: „Vidíte, pane? Vedl jsem vás správně. Vevnitř je i ten zrádce. Uvidíte."  Izuna cítil jejich přítomnosti, kterou dříve díky hustému děsti nemoh rozpoznat. Tobirama mezitím přemýšel. Co když měl ten Uchiha pravdu? Nikdy v životě mu nebylo líp, než po dobu jejich společného cestování. Nechtěl se toho vzdát, ale když uviděl, že Izuna je Uchiha, nemohl si v tu chvíli pomoci a jeho stará povaha se ozvala. Teď ovšem litoval. Uvědomil si, že mu to je jedno. Jestli je Izuna elf, nebo cokoliv jiného. Nechtěl se ho vzdát ani náhodou. Přál si jej znova obejmout. Nemohl již dál být loutkou státní stráže. Už nechtěl být něčí nástroj. Rozhodl se pro to za Izunou jít a omluvit se.

Izuna stál proti přesile v čele se svou noční můrou osobně. Třásl se po celém těle, jak na jeho malé tělo dopadaly provazy studené vody. A ne jen tím. Už se chtěl nechat dobrovolně zatknout, když se za ním ozval hlas. Tobirama se zřejmě sebral a vyšel na děšť také. Jakmile spatřil svého velitele, uvědomli si, že se mu naskytla jedinečná příležitost. Urovnal si v hlavě, co chce a co ne, než se chystal promluvit. Danzo jej ale předběhl. Ku podivu nemluvil ale na něj: „Znovu se setkáváme, Uchiho. Doufám, že ses dusil nočníma můrama o mě každou noc, která od našeho posledního setkání uplynula. Existují dva prašiví Uchihove, kteří mi dokázali uniknout. Ty jsi byl první. Proto mi nedá spát, dokud tě nezabiju osobně. Věř mi, tvoje oči jsou zatím nejlepší, jaké jsem kdy Uchihovi vydloubl." Když tohle říkal, vyhrnul si rukáv, pod kterým se skrývaly rudé bulvy kouzlem vimplantované do jeho vlastního předloktí. Tobirama se otřásl. Tak proto potřeboval Kabuta. On ty oči udržoval od rozkladu. Tfuj. Danzo však pokračoval: „Jednou vás vybiju všechny. Už teď se mi povedlo vytvořit si armádu ze státní stráže. A začnu tvým bratrem."

V tu chvíli se otočil na Tobiramu. „Ty mě mrzíš ale nejvíc. Tak jsem ti věřil a jen, co dostaneš delší misi, musím se tě zbavit. Ještě se spaktovat tady s tou špínou. Myslel jsem, že tě učím dobře." Ten jej nevěřícně přerušil: „Takže je to pravda... Vy jste zlo. Pod rouškou státního aparátu vraždíte pro zábavu..." Danzo se uchechtl: „A tebe jsem to chtěl taky naučit. Byl jsi od mala jak vygumovanej. Perfektně ses na to hodil." Tobirama jej znova přerušil: „Mám jedinou otázku." Danzo se ještě víc zašklebil: „Střílej..." Tobi se letmo ohlédl po Izunovi, než promluvil: „Co vám udělal?" Na to se velitel nahlas rozesmál: „Nikdy mě nenapadlo, že takovýhle tón od tebe uslyším. Tak já ti tedy odpovím" odmlčel se, než s úšklebkem dořekl: „Nic. Absolutně nic. Ani ho neznám." To Tobiramu rozzuřilo. Teď už neměl pochybnosti o svém rozhodnutí. Déšť ještě více zhoustl.