Krev mé krve koluje v tvé krvi

Nová krev?

V zápětí na to si neskrývaně povolil lem košile u krku a posadil se se skříženýma nohama. K Haširamově údivu vyšlo najevo, že Madara je naddržený k nevydržení. Oči mu žhnuly rudě, zatímco na kamaších byla vidět mezi nohama pořádná boule. Jako šelma se k druhému začal přibližovat, zatímco jím otřásaly vlny nesnesitelného vzrušení. Nahnul se nad lovce a počal jej hladit po hrudi: „Jsi tak krásný elf, Haširamo... Dovol mi prosím... Si tě vzít..." Hlubokým hlasem naddrženě vrněl druhému do ucha. Lovce polévaly vlny horka a vzrušivých pocitů. Madara byl tak blízko, že byl schopný cítit jeho přirozený pach (zostřily se mu všechny smysly). Nerad to přiznával, ale bylo to něco jako afrodisiakum. Šla mu z toho hlava kolem, proto do ucha pouhých pár centimetrů od jeho rtů vydechl: „Vem, vem si mě celého..."

Pro druhého elfa to bylo jako, kdyby jej nakopl kůň. Vrhl se na Haširamu a zaůtočil na jeho rty, rukama ho zbavujíce šatů. „Ahh....honem... Dělej!" Popoháněl Madara lovce, jak se snažil rozepnout knoflíčky košile jeden po druhém. Namísto toho sám zabral za každou stranu jednou rukou a trhl až knoflíky létaly kolem. Cítil, kořeny rostlin poutajíc její za nohy k zemi, jak Senju, ač si to neuvědomoval, nekontroloatelně ovládal rostliny kolem sebe. Za chvíli kolem nich byl hustý porost pokroucených větví a zeleně. Ne, že by si toho všimli, protože v tu chvíli už byli moc daleko, aby vnímali něco jiného, než jeden druhého. Tiskli se k sobě, mezi hladovými polibky oba hlasitě vzdychali, poprvé naplno pociťovali přítomnost druhého.

Jejich milování bylo rychlé a intenzivní. Madara stále oslaben předešlým zraněním a složitým kouzlem a Haširama omráčen a značně mimo jak fyzicky, tak psychicky z vlastního objevu, oba vydýchávali silný zážitek, vzhlížejíc k modré obloze skrz mladé větve nových pokroucených stromů. „Madaro... Já.... Už nechci odejít, jak jsem měl v plánu po nějaké době. Už nikdy nechci odejít." Promluvil po dlouhé době Senju, jak cítíl Uchihovy dlaně na svých nově prodloužených ušních boltcích. Bylo to příjemné. Po takovém zážitku mu to přišlo jako největší něžnost, jakou kdy pocítil, zatímco před nějakou chvílí jej to nemožně vzrušovalo. Zvláštní, pomyslel si a jemný dotek opětoval. Madarovy oči se opět zbarvily do černa, jak pozoroval mraky pohybující se líně po obloze. Vyděsil se ale, když z koutků začaly vytékat slzy. „Myslíš to vážně? Zrovna ty,... Senju?... Doopravdy?" Uniklo mu ze rtů zajíkavě, jak se na Haširamu otočil tváří v tvář. Doopravdy plakal. „Myslím." Řekl jen a přitáhl si Uchihovu tvář do své hrudi, pevně jej tisknouc v objetí. „A o tomhle nikomu nepovím. To slibuju..." Řekl ještě, než usnul. Oba spali, jako když je do vody hodí. Kolem jejich nahých figur se k nebi tyčila vysoká hradba pokroucených tlustých větví a velkých listů zakrývající je před zraky okolního světa.

--
Někde velmi daleko od místa spočinutí obou elfů se nacházela místnost hluboko pod zemí. Tajná základna státní stráže, kde její vrchní velitel zadával přísně tajný úkol. „Máš jediný úkol. Musíš se zbavit této nebezpečné osoby za každou cenu." Diktoval jednomu z nejvěrnějších a nejkrutějších podřízených tajného sboru, jakého kdy měl. Zmíněný klečel před velitelem na jednom koleni, hlavu skloněnou a zahalenou černou kápí. U pasu se mu houpal jednoruční meč a řada vrhacích nožů. „Rozumím. Nemějte obavy, do měsíce se o jeho smrti dozvíte." „Dobře. Máš kolik času budeš potřebovat. Dej si záležet, ať po tobě nezůstane ani vlas, vina nesmí přijít na státní stráž, rozumíš?" Pokračoval velitel a tyčil se před svým podřízeným. Ten zvedl hlavu, rudé oči mu nemilosrdně blýskly. „Rozkaz!" Dříve, než odešel, velitel na něj zavolal: „Ještě jedna věc. Doposud cestoval sám. Nyní byl ale viděn v jendom západním lázeňském městě ještě s jedním mužem. Až se k nim přiblížíš, pošleš mi zprávu, o koho se jedná a proč se k němu připojil. Všechny informace máš ve svitku, který jsem ti  dal dříve včetně plakátu s odměnou. Odchod!"