Krev mé krve koluje v tvé krvi

Kdo je to?

Na chvíli se nad tím zamyslel. Je to dobrý nápad? Jeho racionální myšlení mu říkalo, ať tam druhého nechá a bude mít o starost méně, ale iracionální polovina trvala na tom, že potřebuje ten zvláštní souboj zažít znova a krom toho, jak si někdo vůbec dovolil vztáhnout ruku na osobu, která pošpinila jeho čest dřív, než si to s ním vyřídí on sám?

Potřeboval ale plán. Chvíli pozoroval skupinku zlobrů, než zaregistroval veliký kotel plný vody, který jeden z nich přitáhl k ohni. „BUDE GULÁŠ CHLAPI!" Zařval na celé kolo a s hlasitým šplouch! posadil kotel do ohniště. V tom jej to trklo. Počkal, až se bude voda vařit a proměnil se v louži a vsákl do mechu pod nohama. Přemístil se co nejblíž tábořišti a začaroval vodu v hrnci. Ta vytryskla a opařila naráz všechny tři zlobry. „AAAAARHG!" Řvali jeden přes druhého a zakrývali si ohavné, opařené tváře. V tom zmatku se Tobi zhmotnil u kůlu s kořistí, odřízl svého protivníka a utekl rychle pryč s ním přes rameno. Až po chvíli si uvědomil, jak je lehký.

Doběhl ke svému koni kousek od tábořiště, přehodil slepce přes přední rozsochu sedla a sám se vyhoupl za něj. Ani nezahákl nohy do třmenů, jak pobídl koně v zběsilý úprk. Když byl měsíc již vysoko na obloze, konečně zastavil a sám se utábořil. Opatrně složil druhého na trávu, rozdělal oheň a přivázal uzdu koně k vysokému stromu, pod kterým zastavil. Jakmile se oheň rozhořel, jal se slepého muže před sebou prohlédnout, jestli je vážně zraněn. Našel pár zlámaných žeber, vyražený zub, zpřelámanou ruku na dvakrát a na čele obrovskou bouli, která zřejmě byla důvodem pro tak hluboké bezvědomí. Když napravoval zlomeninu jediným lékařským kouzlem, které znal, opakoval si pro sebe, že to dělá jen kvůli sobě, aby se mohl pomstít za onu porážku.

Neodvážil se stáhnout mu červenou pásku z očí, ikdyž nad tím nejednou přemýšlel. Přeci jen cítil, že by to bylo až příliš osobní a s tím nechtěl mít co dočinění, ikdyž jej sžírala zvědavost. Také si všiml, jak bledý druhý je a jak ladné křivky má, přestože se nedalo říci, že by působil jakkoliv zženštile. Zrovna, když mu zpět zapínal košili, se druhý pohnul. Zasténal, jak vztáhl roztřesenou ruku ke své polámané hrudi. Když uslyšel pohyb a Tobiramův dech, vylekal se: „K-kdo je to? Odpověz!" zmateně se pokoušel zvednout, ale místo toho jen hlasitě zasténal a zkroutil se bolestí. Tobirama se konečně vzpamatoval a neutrálním hlasem vysvětlil: „Uklidni se, nechci ti nic udělat. Chytila tě skupina zlobrů. Nemůžu ale přeci dopustit, aby tě někdo zabil před tím, než ti tu porážku z dřívějška vrátím." Konečně slepému mladíkovi došlo, s kým mluví a prudce se nadechl, čehož v zápětí velmi litoval. Zasípal: „T..ty...?" Tobi delší dobu mlčel, než po chvíli věcně dodal: „Máš zlomená dvě žebra a ruku, moc se nehýbej. Napravil jsem ti tu pazouru a hrudník zafixoval obvazy, takže bys měl být v pořádku za několik týdnů. Do té doby budu čekat na odvetu. Dlužíš mi jí." Slepý chvíli přemýšlel, tvář obrácenou k nebi. Než díky ráně do hlavy pocítil nutkání spát, zasípal: „Děkuji...ti..."

Tobi byl z té odpovědi tak vyvedený z míry, že ještě přehodil přes zraněného přikrývku, než se sám uložil ke spánku. Už to bylo dlouho, co mu někdo poděkoval. Snažil se ten pocit jakkoliv zapudit a vytěsnit ze své osobnosti, ale stejně se mu něco pohnulo v hrudi a vyvolalo pocit štěstí, že někdo ocení jeho snahu pro dobrou vůli.  Tobirama už nějakou dobu nebyl takto vytočený sám na sebe.

------

Madara s Haširamou se natřásali celý boží den na zádech přerostlých opeřenců a nutno poznamenat, že tuto skutečnost nesl Uchiha velmi nelibě. Když se slunce snášelo k obzoru, měl už tolik klovanců a ďobanců, že by se mohl srovnávat se sépiovou kostí. Načuřeně upíral pohled na druhého elfa a mlčel. Haširama naproti tomu se celý den výborně bavil vztahem pštrosa a Madary, že si ani nevšiml cizince, který se jim postavil do cesty a napnul na tětivě šíp: „Stát! Dál ani krok!"